Bohumil Dvořáček

Rozpomínání

Revoluční nadšení bývá provázeno zakladatelskou horečkou. Známe ji z let 1848, 1918, 1945 a 1989. Potom přijdou na řadu ledové sprchy a co se halasně otevíralo, tiše se zavírá. Tak to bylo i s pobočkou náchodského reálného gymnázia v Novém Městě nad Metují. Život této školy byl vymezen 1. zářím 1945 a 1. zářím 1951.

Na základě čerstvě nabytých papírů byl jsem na tuto školu přidělen dne 1. září 1947. Prostory bývalé dívčí měšťanské školy a potom školy obecné jsem důvěrně znal ze svého předchozího učitelského snažení. Transformace dvou malých úzkých kabinetů v ředitelnu a sborovnu prostorově nic nevyřešila. Když jsme o přestávce seděli za stolem a napjatě čekali, až zazní zvonek, abychom už konečně mohli jít do tříd, záleželo na prvních dvou, zda vstanou, neboť protáhnout se kolem nich bylo nemožné. Hned nato z přemíry zdvořilosti a vzájemného dávání si přednosti vznikla u dveří tlačenice. Tak se stávalo, že jsme se, ač velmi neradi, s příchodem do třídy opozdili. Školník měl prostoru nepoměrně více, jeho hlavní stan byl ve sklepě.

Bylo mi dopřáno, že jsem několik měsíců zažil ještě to staré neopakovatelné gymnazijní ovzduší, kdy se středoškolští profesoři těšili úctě, vzájemně se oslovovali "vážený pane kolego" a byli k sobě tolerantní. Společenské klima bylo tehdy důstojné a noblesní. Zemský školní inspektor se omlouval, že přišel na vizitu, a při odchodu zdůrazňoval, že si po metodické stránce příjemně obohatil vlastní znalosti. I na studentských recesích bylo podepsáno vyšší IQ pachatelů.

V roce 1947 tvořili sbor ředitel Vilém Kaválek, Ladislav Grau, Eliška Horáková, František Hradil, Vilém Kejzlar, František Krahulec, PhDr. Emilie Machačová, Josef Pavel, Jarmila Procházková, Jaroslav Starý, Augustin Suchý, Jiří Volf a taky já. Profesoři Starý a Suchý si už "vůbec" nepamatovali, že ještě před několika lety ze mne v náchodské "boudě" marně páčili vědomosti. Byli přátelští a kolegiální.

Pak zavanul sibiřský mráz a selanka se zhroutila. Na obzoru byly změny. Ze setrvačnosti jsme se usmívali. Profesor Volf, velký gurmán, dál o nedělích navštěvoval vybrané restaurace v širokém okolí a v pondělí o hlavní přestávce, kdy jsme žmoulali svůj rohlík, nám barvitě referoval, kolik chodů kde absolvoval a jaká byla jejich materiálová a chuťová konzistence. Penzista Suchý, kdysi nehodnými studenty biřmovaný na Buňara, pokračoval v dovzdělávání Dr. Machačové, a když ji zasvěcoval do některých záludností latinské gramatiky, nikdy neopomněl si ji pohladit.

Maturitní večírky byly nadále hezké. Jeden jsme po půlnoci už nechtěli rušit svou přítomností a odebrali jsme se do Jurkovičem vystavěné rezecké vily manželů Machačových, abychom v poklidu při sklence vína zhodnotili pedagogické výsledky. Současně jsme podle svých možností sledovali gejzír vtipných a duchaplných replik a vyprávění našeho hostitele konzula Machače. Ještě si pamatuji, že k ránu mě ředitel Kaválek adoptoval.

Sbor se každého roku trochu proměňoval, a měnily se i vzájemné vztahy. V souvislosti s vynálezem Zdeňka Nejedlého, který umožnil zavést tzv. jednotné školství, hynula i naše škola. Ve školním roce 1950/51 zbyly dvě třídy gymnázia a dvě třídy zdravotně sociální školy. Jako třídní oktávy jsem se svou třídou toho roku dospěl k maturitě.

To však už prézens školy přecházel v préteritum. Ještě poslední stisk ruky a byli jsme rozehnáni.

Rád se vždy po několika letech setkávám se svými prvními absolventy, kteří už pomalu nastupují trvalou dovolenou. Při veselých reminiscencích aspoň na chvíli omládneme.

I když rozpomínání až na malé jizvičky je milé a hřejivé, co naplat, je to už procházka údolím stínů.