PhDr. Jaroslav Suchý, ředitel knihovny a kulturní pracovník v Náchodě, mat. r. 1940

Velká rodina

Za mlada hledá člověk životní jistoty v tom, co bude. K stáru v tom, co bylo. Po maturitě se spolužáci scházejí za deset let, pak za pět a posléze každoročně.

My, maturanti z roku 1940 žijící v Náchodě, besedujeme každý měsíc při sklence vína. Člověk si uvědomuje čím dál víc, že k nejcennějším hodnotám patří přátelství-to školní obzvlášť. Společně prožitá toužení, strachování se, legrace a generační problémy, to vše lidi stmeluje. Vytváří velikou rodinu. I při náhodných setkáních v životě a ve světě se žáci z jedné školy hlásí k sobě jako příbuzní, ať chodili do stejné třídy nebo se jen potkávali na chodbě či znají se z doslechu.

Před časem jsem se zúčastnil filmové přehlídky v Uherském Hradišti. Jako host zde vystupoval zlínský režisér Josef Pinkava. Maturoval v Náchodě rok přede mnou. Do gymnázia chodil denně pěšky až z Ameriky. Tedy: z osady Amerika u Dobrošova. Nedalo mi to, o přestávce v Hradišti jsem ho pozdravil jménem Náchoda a naší školy. Rozzářil se: "Náchod! Náchodský gympl! Ten mi dal nejvíc do života. Těch vzdělaných kantorů! A pamatuješ na náš študácký časopis Honíme se po učenosti, co vedl Jarka Suchý?" Přiznal jsem se, že to jsem já.

Potřásli jsme si srdečně pravicemi a dodnes si píšeme.

Známosti ze střední školy jsem ocenil, když se v roce 1945 otevřely vysoké školy a vícero ročníků na nich mohlo opět studovat. Ve velké posluchárně filozofické fakulty Karlovy univerzity nás sedalo několik set a přišlo milé mít tu známé. Člověk se tolik nestyděl, když byl v tom množství vyvolán. Mým spolužákem se sta1 o tři roky mladší Pepa Škvorecký. Jako kvartán mi v roce 1939 přinesl příspěvek do Učenosti, humorný příběh týkající se gymnázia. Pražské prostředí a mudrování na fakultě vylíčil v románu Věk nylonu. Studovali jsme spolu filozofii, jako druhý obor zvolil Pepa anglický jazyk, já český. Mnozí moji noví spolužáci pocházeli od nás: realistický Pepa Kratochvíl z Velkého Poříčí, duchovní nadšenec Jára Knittel z Vrchovin, čerstvý maturant Mirek Khun ze Šonova, ten na přednášky chodil pozdě, zato vždy s úsměvem. Knihovnictví jsem studoval s Borisem Mědílkem ze Studnice, jedno léto jsme spolu pobyli na brigádě v Liberci a pilně třídili haldy odborných knih ve velké budově, která žel o několik let později i s knihami vyhořela. Ale naše studentská přátelství oheň ani mráz doby nespálil.

Jako ďábel pokušitel se na začátku mého vysokoškolského studia objevil náchodský maturant z roku 1936, právník Jaroslav Čmelík z Bělovse. Prošel koncentračním táborem a v nové republice se stal tajemníkem ministra spravedlnosti. Znal jsem se s ním ze spolku Bor a on si vzpomněl na moje redaktorování v Náchodě. Pozval mě do svého pražského bytu v Krakovské ulici a rozložil po stole četné časopisy a noviny. Načež pravil: "Vyber si, do které redakce chceš jít, všude potřebují mladé lidi." Jenže já po celou válku snil, jak budu studovat a dovím se moc a moc věcí. Později jsem si přítele Čmeldu připomněl, když jsem kráčel staropražskými uličkami a hlasitě si opakoval staroslověnské skloňovaní rab, raba, rabu. Hned jsem však zapudil myšlenku, že místo memorování bych se mohl věnovat novinařině nebo kumštu. O něm jsem si povídal u piva v Černém pivovaře s umprumákem Vráťou Blažkem.

Přepevná přátelství vyrůstala už na gymnáziu. Přátelství na celý život. Když za války přišlo náchodské gymnázium o budovu a učilo se na více místech, chodili dva spolužáci z Husova náměstí podél Metuje do školy staroměstské, kde bylo umístěno nižší gymnázium. Kdo by řekl, že se oba stanou významnými filmovými režiséry a jeden z nich nabídne druhému spolupráci na světovém díle. Dílo nese název Amadeus a spolužáci se jmenují Miloš Forman a Jan Schmidt.

Koncem třicátých let mě na chodbě gymnázia oslovily dvě kvintánky. Já chodil do septimy a režíroval různé pořady. Dívky pravily, že se chtějí stát herečkami a jestli nemám pro ně role. Role se našly a na jevišti v náchodském Vatikáně vystoupily v Malostranských povídkách dvě budoucí hvězdy pražských scén a českého filmu Lída Píchová a Luba Skořepová.

Mnoho zájmů nás spojovalo: studium, kumšt a sport, a také namlouvání, první a ty nejtrvalejší lásky. Jenom z našeho ročníku, z áčka a béčka, vzešla později tři manželství. Áčko dodalo ženichy, béčko nevěsty. A jak nevzpomenout na ryze studentskou svatbu Jirky Horáka od nemocnice a Věry Sochorové zpod Dobrošova! Řekli své ano v chrámu sv. Vavřince za války. Jirka se bál, aby Věra nemusela jít po maturitě jako svobodná na práce do Třetí říše. V zaplněném kostele se po jedné straně tísnili spolužáci Jirkovi, na druhé Věřini, v lavicích vidět členy Mladé scény - novomanželé patřili mezi její čelné herce. Po válce se Jirka a Věra přihlásili do Terezína pomáhat onemocnělým tyfem. Vystudovali lékařství a celý život stáli si po boku, v rodině i v práci, ve vlasti i v exilu. Roku 1993 přijeli ze Švédska oslavit v Náchodě zlatou svatbu. Jirka žertem říkal, že Věra je pro něho Vzduch, to jest vzduch, bez něhož se nedá dýchat.

Po celý život provázejí nás i studentské lásky nenaplněné, pouze krátce trvající nebo neopětované, mnohdy vůbec nevyslovené. Čas jim neubere na kráse. Pravda, když se po čase potkají On a Ona a dají se do řeči, poznávají, že všecko bylo jinak. Ale že zde naděje byla. Nebo nebyla? Existuje mnoho receptů na získání srdce. Já na každou schůzku, nebo když jsem doprovázel vyvolenou ze školy nesa jí aktovku, měl jsem nachystány příběhy a myšlenky, které jí sdělím. Snažil jsem se získat ji chytrou a poetickou řečí. Před pár lety jsem se zeptal jedné šedesátileté dívenky, která přijela do Náchoda na svůj abiturientský sjezd a dala si se mnou schůzku:"Pověz mi, proč my dva se tenkrát rozešli? Že já byl jenom plhovský kluk? Nebo jsem se ti nelíbil?" Zavrtěla hlavou: "Nic z toho. Ale tys pořád něco povídal a já nevěděla, co na to."

Blízký a trvalý vztah mezi studentem a kantorem vznikl, když měli podobné zájmy a porozuměli si. Tak Vráťa Blažek nalezl pochopení u češtináře Propilka a u malíře Balaše. I já padl do oka profesoru kreslení, modernistovi Kratochvílovi. Ohromil třídu, když šel od lavice k lavici a ukládal:" Ty namaluješ vášeň, ty smutek, ty žárlivost..." Mě posílal při hodině kreslení do města, abych nakreslil, co mě zaujme. Jindy přede mne v kabinetě postavil vycpaného kohouta, ať ho provedu v oleji. Nedobré jsem to měl u deskriptiváře Kešnera zvaného Bivoj. Jednou ukazoval celé třídě můj rys, domácí cvičení, na němž jsme se měli dopracovat ke kuželu a cosi vybarvit. "To není rys, to je básnička!" povykoval Bivoj. Pro literární tvoření si mě naopak oblíbil profesor Václav Novák, odpovědný redaktor našeho studentského časopisu a zakladatel studijní knihovny v Náchodě, muž citlivý, čestný a v padesátých letech nespravedlivě zbavený místa. A tak žijeme, vědomi si svého příbuzenství. Milujeme se, někdo někoho moc a druhý někoho moc ne, ale to se i v nejlepších rodinách stává. Spojují nás vzpomínky i něco více. Mnohem více.