Víc než nostalgie
Vzpomínky na gymnazijní léta se sotva obejdou bez nádechu nostalgie. Těch osm společných let - v našem případě pohnutá léta předválečná a válečná - to je doba, kdy se hledá, nalézá a ztrácí životní orientace, kdy se utváří dosud otevřená cesta. Tvořivý úsek života, kam se snad každý z nás i po letech s jistým pohnutím vrací. Když však vzpomínám na náchodské roky 1933-1941, pak mi jde o víc než nostalgii.
Naše třída
Vzpomínám na společenství naší třídy. Gymnazijní čas přece není jenom proces výuky, nýbrž škola lidských vztahů mezi spolužáky. Nebyli jsme, myslím, žádná mimořádná třída. Měli jsme svůj podíl na tragických zvratech našich dějin. Jeden z nás padl v německé uniformě. Jiný musel naše společenství třídy předčasně opustit z barbarských rasových předpisů (Rudolf Mach, můj dnes už zesnulý celoživotní novoměstský přítel, vynikající orientalista univerzity v Princetonu). Měli jsme své proskribované v době totality. Ale při vší té odlišnosti údělu i pohledu jsme byli a zůstali solidární pospolitost. Jistě, neměli jsme k sobě všichni stejně blízko. Vznikaly užší kroužky společných zájmů. Jak bych mohl zapomenout na naši čtveřici lidí se zvláštním zaujetím literárním a dramatickým - až po ty produkce o přestávkách či po vyučování na stupínku, "jenž znamenal svět"! Jiní měli jiné zájmy a jiné užší kroužky. Avšak v této přirozené a tvořivé rozrůzněnosti žil, bez výhrady, "organismus" celé třídy.
Uvědomil jsem si to zvláště živě v odstupu let a na dálku. I po desetiletích mimo domov se mi občas vybavovaly tváře a osudy nejen těch nejbližších, nýbrž vlastně všech bývalých spolužáků a spolužaček. A co to pro mne znamenalo, když po všechnu tu dlouhou dobu odloučení jsem mohl pravidelně dostávat a dychtivě číst zprávy o tom, "co se s naší třídou děje", tak jak mi je přes nesporné riziko, které styk se mnou pro něho znamenal, věrně prostředkoval jeden z nás. Ta nepřetrhlá síť více méně intenzivních vztahů z rozhodujícího času mládí - to je pro celou životní cestu podstatná hodnota.
Příklady a podněty
Gymnázium je školská instituce a tu záleží mnoho na její vzdělanostní úrovni. Při pohledu nazpět neváhám říci (a říkávám to i v zahraničí): Náchodské gymnázium byla dobrá škola. Měl jsem názornou možnost srovnávat: všechny tři naše děti prošly proslulými školami v cizině, v New Yorku a hlavně v Basileji. Při nesčíslných rozhovorech u rodinného stolu, ale i ze zkušenosti s absolventy gymnázií na univerzitě, jsem nabyl dosti jednoznačně dojmu, že se nám v Náchodě - aspoň v době, kdy jsem to osobně zažil - dostalo výuky srovnatelné a spíše lepší než mým dětem v cizině. A to i v předmětech, kde je to překvapivé: v německé a francouzské literatuře. Za to vděčíme našim profesorům. Vím dobře, ne všichni členové profesorského sboru byly výrazné osobnosti. Ale takové osobnosti tu byly - a formovaly nás. O třech bych se chtěl zmínit (a v duchu se omlouvám, že tím možná křivdím jiným, které nejmenuji).
Profesor Nesládek: Vynikající franštinář, který už svým suverénním, noblesním zjevem takřka ztělesňoval "ducha sladké Francie". A ne jen "ztělesňoval", nýbrž také účinně prostředkoval. Měli jsme jeho náročnou, avšak poutavou výuku řeči a literatury jen čtyři roky. Ale tu byly položeny základy pro celý život. Jak často jsem na něho vděčně vzpomínal, když jsem se ocitl ve francouzském prostředí. Jeden příklad. Jako rektor basilejské univerzity jsem se pravidelně účastnil celošvýcarských (a celoevropských) rektorských konferencí. Ty byly ve Švýcarsku samozřejmě dvojjazyčné. Nikdy mne to nevyděsilo. Ty gymnazijní základy nezvětraly.
Druhá osobnost, z jiných důvodů, se mi vybavuje v paměti: Dr. Althammerová (později Švorčíková). Přišla jako čerstvá absolventka německé univerzity. Zdála se nám "snadnou kořistí" už pro svou zprvu špatnou češtinu. A později, po rozbití republiky, se mohla stát nebezpečnou. Předkládala nám nejen německé klasiky, nýbrž musela nám diktovat i stupidní nacistické texty - a my jí to pochopitelně nedělali snadné. Avšak pokud vím, nikdy nikomu z pozice svého němectví neublížila, spíše se s námi opatrně solidarizovala, zvláště potom, co se provdala do české rodiny. Rád jsem ji i po létech vídal při svých příležitostných přednáškách (tuším v Mladé Boleslavi).
Ten třetí, většině méně známý příklad: hronovský evangelický farář Jan Dus. Učil nás, hrstku evangelíků, několik málo let nepovinnému náboženství. To nebyl snadný úkol. Ale jak podnětně a věrohodně dovedl svého času využít! V době, kdy se kolem republiky stmívalo, tím důrazněji připomínal křesťanský odkaz Masarykův, především v jeho poslední rovině: ve vidění lidských věcí, politických, literárních, vědeckých nejen při pohledu "zdola", nýbrž pod zorným úhlem věčnosti. I to pro mne patřilo k humanitní atmosféře náchodského gymnázia.
Officina humanitatis
Naše škola byla reálné gymnázium - ústav, který spojoval více méně rovnovážně výuku matematicko-přírodovědnou se studiem filologicko-humanitním. Ne všem nám toto spojení vyhovovalo. Sám bych byl volil spíše klasický typ gymnázia a někteří z mých spolužáků naopak spíše reálku. Ale neměli jsme volby. V blízkém okolí bylo právě jen to naše reálné gymnázium. Při pohledu zpět si však myslím, že to byl a je dobrý školní typ. Nutil nás, abychom se předčasně nevyhýbali tomu, co nám "nesedí", a hlavně: ve společenství třídy jsme poznávali, jak je dobře, že nejsme všichni stejně zaměřeni, že si svými odlišnými zájmy můžeme navzájem pomáhat - a to nejen příležitostným "opisováním" od těch, kdo se v tom kterém oboru lépe vyznali.
Typ školy ovšem není sám o sobě rozhodující. Podstatná je celá kulturní atmosféra, ve které se výuka děje. A tu jsme měli v Náchodě, leckdy zprvu neuvědoměle, před očima program celostné humanitní výchovy. Bylo to "Jiráskovo gymnázium", aspoň v tom smyslu, že jsme denně chodili kolem slov, která dal naší škole do vínku. Nevím, zda to cituji po více než padesáti letech z paměti přesně: Květ citu - světlo rozumu - kořen povah rozhodných. Pro notorickou civilnost normálních "študáků a kantorů" zní ta slova možná až příliš květnatě. A přece: jaká moudrost je v jejich pozadí. Jiráskovi zřejmě tanulo na mysli, co je podnes aktuální a co právem zdůrazňuje filosofie a teologie výchovy: celostné vidění člověka.
Je to program školy, která nechce být jen technokraticky účelovým zařízením, nýbrž ústavem, kterému jde o rozvoj všech podstatných vloh a sil člověka: citových, intelektuálních a volních. Aby naši mladí lidé byli včas imunizováni proti profesionálním či ideologickým deformacím a jejich důsledku: jednoplošně krátkodechému vidění věcí. Stručně a pádně pověděno s Komenským: aby se škola stala a zůstala dílnou lidskosti. Ten program podnes platí .
Tak nejen nostalgický vděk za školu našeho mládí, nýbrž i přání a výzva, aby ani po svých stu letech nešla nevšímavě kolem cíle, který si vepsala na zdi své budovy.
