Miroš Houser, středoškolský pedagog v Karlových Varech, mat. r. 1942

Konec republiky a léta válečná

Stárneme a ubývá nás, naši někteří spolužáci žijí už jen ve vzpomínkách a někdy oživeni ve snech. Všechno, co jsme prožili, upadne do zapomnění, jako by nebylo. Ale ono to bylo a jenom to, co se dostane na papír, může žít dále - proto tyto řádky.

Studovat jsme začali za hlubokého míru Československé republiky. V našich patnácti letech zemřel president T. G. Masaryk. Toho 14. září 1937 po příchodu do školy nás všechny svolali do auly a pan ředitel Spal třesoucím se hlasem oznámil tu osudnou zprávu. Nemluvil dlouho, byl dojat. Pamatuji, že toho dne se nevyučovalo, poslal nás domů.

Pak přišel rok 1938 a naši profesoři k nám začali promlouvat jinak než dřív. Do té doby se o mezinárodní situaci ve škole nemluvilo a naše politické povědomí bylo minimální. Tehdy po prvé nám, málo chápajícím současné dění, začali vysvětlovat situaci našeho státu. "Nebojte se, máme spojence, "opakoval v každé hodině pan profesor Ptáček i naše třídní paní profesorka Ullrichová.

Schylovalo se k válce a v září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Jako tisíce jiných i můj otec odjel ke svému pluku až na Podkarpatskou Rus, maminka zůstala se dvěma dětmi doma sama. Už několik roků se překotně stavěly na kopcích nad Náchodem a Hronovem betonové pevnosti jako ochrana před náporem Němců, neboť se předpokládalo, že útok jejich armády povede právě tudy. V případě útoku by se obyvatelé obou měst dostali do samého středu bojů. Bylo proto doporučeno, aby každý, kdo má možnost, odešel dále do vnitrozemí. Takových rodin bez otců, kteří byli mobilizováni, byla celá řada a matky cítily odpovědnost za své děti. Naše máma sebrala mě a mladší sestru a odvezla nás ke známým "do kraje", jak se u nás říkalo, do Žďáru u Borohrádku, kde jsme přečkali tu kritickou dobu.

K válce nedošlo, místo toho následkem mnichovské zrady byly zabrány a odtrženy okrajové části Čech a Moravy tam, kde převládalo německé obyvatelstvo. Ten kousek Čech od Police po Nové Město, kde český živel dokonce přesahoval přes hranice do poněmčeného Kladska, zůstal naštěstí nedotčen. Vrátili jsme se domů, naši otcové byli postupně demobilizováni a život pokračoval dál v naší republice, zmenšené a okleštěné.

Chystalo se k jaru, ale zima neustupovala, bohatě padal sníh, až přišel 15. březen 1939. Měli jsme třídu s okny obrácenými na hlavní silnici pod viaduktem a kolem deváté hodiny jsme po prvé spatřili německé vojáky v Náchodě. Po ulici projížděla vojenská auta s velkými nápisy "Zavírejte okna střílí se vostry". Byli jsme zděšeni a profesorka Ullrichová - měli jsme právě latinu - která nás až dosud povzbuzovala, že vše dopadne dobře, že nás spojenci přece neopustí, řekla: "Od teď už ani slovo."

Měli jsme dopoledne někteří okénko v rozvrhu a vyrazili ze školy na náměstí. Vylezli jsme na hromady vyházeného sněhu, abychom měli lepší rozhled, a viděli náměstí plné německých vojáků, pušky měli po skupinách srovnány do kozlů. Procházeli sem a tam, tvářili se bezstarostně. Najednou se mezi nimi objevili pekařští učni s plnými koši čerstvých rohlíků, které si zkřehlí vojáci okamžitě rozebírali. Tak tady začala v Náchodě okupace.

Život ve škole se vrátil do starých kolejí, jen o politice už ani slovo. Ve městě se začaly objevovat dvojjazyčné nápisy, nejprve v němčině a pak česky. Nejdříve na nádražích: Nachod-Náchod, Hronow-Hronov a ve škole jsme pod přísným dohledem vyučujících začali upravovat učebnice. Nad název Praha jsme inkoustem psali Prag, slova republika, ČSR, Československo a československý se musela pečlivě tuší začerňovat, a byl-li někde obrázek naší vlajky nebo našeho presidenta, ta stránka se pro jistotu musela z knihy vytrhnout. Oficiální označení našeho státu bylo Protektorát Čechy a Morava.

Leccos nám bylo zakazováno, například se nesmělo veřejně tančit, povoleny byly jen taneční kurzy, které v sále sokolovny vedl taneční mistr pan Tobrman, ale provozování kulturních akcí bylo zatím umožněno. A tady jsme se my, náchodští studenti, chopili příležitosti. Na prvním místě je nutno připomenout náš studentský časopis, vedený Jaroslavem Suchým a po něm Miroslavem Tomkem. Titul byl Honíme se po učenosti a v něm jsme po prvé viděli své příspěvky tištěné - básničky, povídky, fejetony i obrázky. Dodnes si ty tři ročníky schovávám.

V mé paměti je Pestrý večer, pořádaný dne 23. února 1941 profesorským sborem a studentským kroužkem ve dvoraně Městského divadla v hotelu Beránek, jak znělo oznámení. Byl to první podnik vytvořený samotnými studenty, náchodskou veřejností bohatě navštívený. Septimáni Horák a Houser jako konferenciéři uvedli aktovku Jarky Suchého "Ztratila se Libuška", šanson "Větévka jasmínu", zpívaný Miladou Valterovou na slova Jarky Suchého s hudbou Pavla Bayerleho, známého z románu Zbabělci Josefa Škvoreckého jako Benno Mánes, a Cikánský tanec v provedení Libuše Skořepové, dnes členky Národního divadla. Zpěvy študáků na melodie České besedy a jiných v té době oblíbených písniček glosovaly v podání šesti septimánů příhody veselé i neveselé ze života školy, končily na melodii Frimlovy Oslí serenády: Když se na mou líc její zrak zadívá, tak vše, co mi dovede říct je - a tak si sedněte, " přečasté to hodnocení naší latinářky paní profesorky Anežky Ullrichové.

Na jaře 23. až 25. května uspořádala naše škola velký podnik Sportovní hry - lehkoatletické utkání mezi gymnázii Náchod a Vysoké Mýto, dále zápasy v házené, odbíjené a kopané a na závěr propagační běh městem. A v rámci tohoto sportovního klání také soutěž v recitaci, kterou jsem organizoval a chci o ní něco povědět. Tehdy nebyla ve škole žádná studentská organizace, všechny akce prováděli spontánně studenti sami a ani se strany profesorů, snad s výjimkou sportu, nebyla těmto činnostem věnována valná pozornost - prostě nám to nebylo zakazováno. Recitační závody jsme s Líbou Skořepovou pojali značně velkoryse. Rozeslali jsme pozvánky s propozicemi na všechny střední školy v Náchodě i na gymnázia v okolí, v Jaroměři, Rychnově, Kostelci n. O., Vysokém Mýtě atd. a i z těchto škol se několik soutěžících zúčastnilo. Naštěstí na naše gymnázium přišla nedávno trojice mladých profesorů češtiny jen o pár let starších, než jsme byli my. Ti a především pan profesor Vojtěchovský nám trochu pomohli, alespoň půjčením básnických sbírek a výběrem povinné básně. Soutěžit se totiž mělo v recitaci jedné básničky povinné a druhé podle výběru soutěžících. Vzpomínám, jak po několik odpolední jsme s Líbou u okna na chodbě, protože třídy byly zavřeny, listovali ve sbírkách poezie a vybírali vhodné básničky. Byla válka, byla okupace a cokoliv se mělo objevit na veřejnosti, muselo projít cenzurou, takže všechny básně, které měly být recitovány, musely být opsány a předloženy cenzorovi, který na řadu z nich napsal červenou tužkou "Nepovoleno". Byly to např. Dykova Země mluví, Horovo Vidění, Závadovo Pokušení na poušti, Sládkova báseň Rodné mluvě i Pozdravujeme jaro Otokara Březiny.

Kolegyně z jaroměřského gymnázia poslala do soutěže sáhodlouhou báseň opsanou vlastní rukou, ale takovým rukopisem se sklonem písma doleva, že to nebylo k přečtení. Cenzor, kterým byl pan Jan Šimáně, napsal na konec básně červenou cenzorskou tužkou toto vlastnoruční veršování:

Tím si nás získal, pochopili jsme realitu a odpustili. Byly vybrány dvě povinné básně, které cenzor povolil. Byla to Halasova Poezie, (Viktorko bláznivá, u splavu našich dnů) a Závadovy Žně (Evropa ve znamení žní...). Soutěžilo se v sále sokolovny před četným publikem, akce vzbudila příznivý ohlas ve veřejnosti a byla přijata tak, jak jsme zamýšleli - jako manifestace české kultury.

Rozloučili jsme se se studiem několik týdnů před maturitou, kterou jsme skládali v ponurých dnech stanného práva po atentátu na Heydricha, provedením hry Fráni Šrámka Měsíc nad řekou 12. března 1942 v Městském divadle, už za pomoci našich profesorů. Režie se ujal pan ředitel Dr. Václav Vávra, milý a chápající přítel studentů, a pan profesor Krause hrál na flétnu, která má ve hře podstatnou roli. Úlohu Slávky Hlubinové obsadil pan režisér Libuší (dnes Lubou) Skořepovou, což byla první velká role v životní dráze herečky, dnes členky Národního divadla. Já jsem hrál stárnoucího Roškota. Mohli jsme si přát lepší ukončení našeho studia na milované náchodské "boudě"?