Na světě se nic neztratí
Bože, kam se to všechno podělo, ty naše náchodské lásky, touhy, ctižádosti, jestlipak si zámecké šeříky pamatují svá zákoutí, kam jsme chodili tajně na rande, jestlipak si ještě vzpomenou na ty líbezné vůně, které vydávaly tenkrát. Už nikdy potom nemohly být tak opojné, už nikdy nemohly tak plést hlavy zamilovaným dívkám jak tenkrát, když o nás učitelé říkali: Jsou to ještě děti! Nebylo to tak úplně pravda. To se ví, že jsme tak vypadaly, v primě, sekundě, tercii a kvartě. To už byla pověstná rodičovská sdružení, obávaná zařízení, kam rodiče více méně museli chodit. A ten nářez potom klasickými důtkami, které vytvářely půvabné fialové jitrnice na nohou! Byla však i jiná místa, nesoucí barevné stopy mateřského hněvu, ta však byla přikryta rafinovaně oděvem. Stále vidím to místo pod umyvadlem, kam mne matka zahnala, zatímco dobrácký tatínek se zavřel do ložnice s ucpanýma ušima. Zamilování bývala nádherná a častá, ovšem následky děsivé. Na vysvědčení se pak šklebila trojka z matematiky, a to ještě s přimhouřenýma očima. Ředitel i někteří profesoři rozpoznali jaké dispozice pro herectví a trpělivě hustili do rodičů názor, že by mě měli poslat do Prahy, kde bych se měla pokusit o zkoušku na konzervatoř. Jakpak jsem však měla stihnout umění, když hlava byla plná očí černých, šedivých i zelených a slibných úsměvů! Tohle rodiče nikdy nepochopili, zvlášť ne rodiče náchodští. A to ještě netušili ( a nikdo jim to na štěstí nedonesl), že naše dívčí předpubertální skupina byla zabouchnutá do Citróna - prof. Nováka (ten učil fráninu, ta mi šla) a do profesora Kratochvíla, kreslíře, krasavce s černými kudrnami a kukadly stejné barvy. Tenhle idol si vždycky sedl k nám do lavice, aby nám opravil výkres, a musel ten růžový zmatek vycítit. A pak nebylo divu, že se naši podivovali zvýšené teplotě svého potomka, i když infekce zjištěna nebyla.
Jak ráda bych dnes snášela trestající ruku maminčinu, jak bych teprve teď ocenila tatínkovu dobrotu a příchylnost k nám dětem! Jak ráda bych se znovu šprtala na maturitu na břehu řeky Metuje a prožívala bláznivé sny o rodinném štěstí a kouzlu herectví.
Někdy se však podaří si všechno zopakovat. Na tomhle světě se přece nic neztratí!
