PhDr. Josef Škvorecký, spisovatel a vysokoškolský pedagog v Kanadě, mat. r. 1943

Dříví do lesa

Mám tedy napsat vzpomínku na náchodský gympl, co mi dal pro život, co bych byl bez něho, něco na ten způsob. Rčení, které jsem zvolil jako titul své vzpomínky, vystihuje pocity, s nimiž sedám ke kompjůtru, abych splnil slib.

O čem bych vlastně napsal tolik knih, nebýt té staré školy a holek a kluků, kteří tam se mnou chodili? Nebýt kantorů, kteří snad netušili, že jako všichni kantoři na celém světě se ve vzpomínkách svých žáků změní v karikatury? Nakonec všichni v milované karikatury, ačkoliv někteří na nás pouštěli hrůzu přímo olympskou. Jenže po způsobu psů, kteří čím víc štěkají, tím míň koušou.

Tak vzpomínám na nebožtíka prof. Kešnera, skutečného přeborníka v dávání koulí: v některých hodinách matematiky, počítám, tak pětasedmdesáti procentům přítomných. Vysloužil si proto přezdívku Bivoj a pod ní vešel do mých knih, které bych bez své almy mater nikdy nenapsal. Nějak se nepamatuju, že by příliš mnoho Bivojových žáků z matiky propadlo. Nepamatuju se, že bych sám kdy propadl, ačkoliv řešení rovnic s dvěma neznámými zůstalo pro mne navždy záhadou. A vzpomínám, jak prof. Kešner - jak to u matematiků bývá, zapřisáhlý šachista - zachmuřen seděl v Beránku nad šachovnicí a nemohl pochopit, že šlachovitý kvartán Luděk Pachman ho právě matoval.

Pro mě, v těch dobách mládí, nejvíc znamenal češtinář, jemuž se začalo říkat "Kostra na dovolené", když se poprvé objevil na gymplu, ale přezdívka se neujala, protože prof. Propilek se proměnil v legendu. Takže opravdu nevím, je-li to legenda nebo skutečnost, jak do jeho třídy němčiny - byl taky ruštinář, taková řeč se ovšem za protektorátu neučila - vtrhl rovněž legendární (ale to je záporná legenda) zemský školní inspektor Werner a předvedl své oblíbené číslo: před zraky třídy profesoru hulvátsky vynadal, a jestliže se mu obzvlášť nelíbil, zařídit, aby ho poslali do koncentráku. Šla z něho hrůza a pamatuju se, jak krásný prof. Puchwein, idol značného počtu studentek našeho gymnázia, se před ním třásl jako příslovečný strom, až ho Werner ze třídy vyhodil a jakýmsi sudeťátským dialektem běsnil na téma, které si už nepamatuju. Pod jménem Jiří Marek se krásný profesor Puchwein po válce stal známým spisovatelem a Wernera oběsili. A tahle pathologická příšera, a proto čítankový nacista, jala se tenkrát před našimi zraky hulvátsky nadávat prof. Propilkovi, až se zadýchala. Do pauzy pronesl prof. Propilek větu, která snad je legenda, ale jak jsem svého milovaného učitele znal, velmi se k němu hodí. Pan prof. Propilek oslovil inspektora Wernera přesnou němčinou: " Ich lehre Goethes Deutsch, Herr Inspektor, ich lehre nicht Schweindeutsch." Příšera zalapala po dechu, všichni jsme čekali, že prof. Propilka vidíme naposled, jenže Werner dech nechytil, s jakýmisi kletbami vypadl ze třídy, a prof. Propilkovi se nic nestalo.

Legenda? Nevím. Možná že ji někteří potvrdí. Pokud jde o mne, prof. Propilek se stal mým prvním literárním kritikem, nesrovnatelně laskavějším, než ti pozdější, co si mě podávali v novinách. Zahrnoval jsem ho rýmovanými plody svého nezralého ducha, z nich on citlivým instinktem, nebo snad se znalostí estetiky, vybíral ty nejmíň nepodařené, a analyzoval mi je jako pravý, ovšem laskavý profesionál. Z těch jím schválených plodů jsem o mnoho let později sestavil sbírku Dívka z Chicaga. Za druhé diktatury, která nás postihla po pádu té první, se prof. Propilkovi, přesto že byl náchodská legenda, nevedlo. I ruštinu patrně učil způsobem, jaký by se nelíbil Josefu Vissarionoviči, a zřejmě se nelíbil nohsledům toho diktátora. Jenom ve zcela osobním životě ho nakonec potkalo štěstí v podobě dobré ženy. Pak umřel.

A když jsem u rýmované poezie (jinou jsem tehdy pohrdal): jediná básnička, již jsem napsal v jazyce, jímž kdysi, než jej zkompromitovali, psal i Mácha, zněla:

Bald kommen Winterstürmne, mit dem weissen Schneen,
und langsam wird zum Kot der alte, liebe Pfad.
In meinem Herze kalte Winde wehen.
Es ist der Herbst, er kommt in uns're Stadt...

To jsem vytvořil z lásky, nebo lépe z Hassliebe k mladé profesorce Evě Althammerové, která mě, jako nejlepšího němčináře ve třídě, krutě pronásledovala, a tak jsem ji nenáviděl, a velice potají miloval. Dala nám za úkol německy popsat příchod podzimu, a mě inspirovala k těmhle učňovsky rilkeovským veršíkům. Po mnoha letech přeložila potom do němčiny mou povídku "Píseň ztracených let" pro vídeňský literární časopis přítele Paula Kruntorada.

Pronásledovala mě krutě, protože v jejích hodinách jsem byl teenagerovsky drzý, stejně jako v hodinách nepovinného náboženství, kde drzost patrně hraničila s rouháním. Asi za pokání jsem potom ve svých knihách vzkřísil vzpomínku na P. Josefa Plocka, který měl přezdívku Meloun pro téměř nadpřirozenou kulatost hlavy. Za pokání a z lásky, v níž vyúsťují všechny karikatury hodných profesorů našeho mládí.

Neměl jsem rád prof. Jaroslava Remeše, neboť učil tělocvik, a na ten já měl ještě menší nadání než na matematiku. Třebaže jsem se později stal horolezcem, ovšem z důvodů zcela nesportovních. Nebožtík Vráťa Blažek popsal v knize, kterou jsme vydali v Kanadě pod titulem Mariáš v Rejkjaviku, jak jsem mu se slzama v očích sdělil, že při cvičení na bradlech o nestejné výši žerdí řekl mi prof. Remeš:"Škvorecký, visíte na tom jako pytel h..." Neslušné, i když patrně výstižné slovo vynechám, neboť aniž jsem to tušil, byl prof. Remeš nesmírně statečný člověk, aktivní v nekomunistickém odboji, a za to v Buchenwaldu zaplatil životem. Statečnost, jakou já jsem nikdy neprokázal, a proto na něj vzpomínám.

Ale mohl bych takhle vzpomínat na jednoho po druhém, a bylo by to nošení dříví do lesa, abych ztratil pár slov, omezených přípustnou délkou takovýchhle článků, o druzích mého mládí, spolužáků z náchodského gymplu, o těch krásných gymnazistkách, které jsem tam hluboce miloval. Jsou tam taky, v lese mých knih.

Časy byly těžké, často životu nebezpečné, ale byli jsme mladí a osm let na náchodském gymnáziu z nás udělalo spolek, který se rozpadne jen přirozenou cestou všeho živého. Byla to prima sezóna.