Miloslav Javůrek, ředitel Jiráskova gymnázia v Náchodě

Vzpomínání

Je červen roku 1959. Poprvé v životě procházím rozkopanou Kamenicí a hledám cestu k jedenáctiletce, která mi byla předurčena umístěnkou. Přivítání v oprýskané zašlé budově nebylo vstřícné, ale soudružsky věcné. Přes mé protesty jsem dostal fyziku v nejvyšším ročníku a příslib ubytování. První se vyplnilo, ubytovat jsem se musel v hotelu Beránek. Přijetí v pedagogickém sboru bylo srdečné a kamarádské. Teprve po návratu ze základní vojenské služby jsem směl vychutnávat to přátelské ovzduší, které ve sborovně vládlo. Dlouho před vyučováním jsme se scházeli na ranní cigaretu, sborovna hlaholila a kolegové sršeli humorem a vtipem. Když jeden kolega začal kouřit dýmku, zakoupili jsme dýmky i my ostatní, nacpali je o velké přestávce tuzexovým tabákem, zapálili, bafali, překřikovali se, špičkovali, vykládali vtipy a smáli se. Často jsme se při různých příležitostech scházeli u vínečka, bavili se, zpívali, někdy dlouho do noci. K dobré pohodě přispívalo "Combo brabci", které hrálo k poslechu i tanci ve složení kytara, housle a harmonika. Po poradách jsme chodili do Beránku na pivo a zhodnotit situaci. Žili jsme stále pospolu, družili se, polovina sboru hrála jednou týdně volejbal. Nepopsatelná atmosféra. Protagonisty nelze vyjmenovat, mohl bych na některého zapomenout, zájemci stačí nahlédnout do seznamu profesorů, kteří v té době na škole působili. Sbor se skoro neměnil, nově přišedšímu nezbylo, než se rychle přizpůsobit. Byl jsem ve škole velmi spokojen a snažil jsem se k této atmosféře ze všech sil přispívat.

Od mého nástupu, a jistě už před ním, byli členové sboru vystaveni ideovému působení doby a základní organizace komunistické strany na škole. Ta organizovala každou středu ráno půlhodinové desetiminutovky, na kterých postupně každý pedagog hovořil na nějaké aktuální politické téma uplynulého týdne. Pak vedl diskusi, aby byl na závěr jeho výkon zhodnocen. Později byly tyto desetiminutovky nahrazeny každý měsíc ideově politickým vzděláváním ve stejném duchu. Dvakrát ročně se konaly veřejné stranické schůze, na které měli i nestraníci přístup povinný, aby si všichni vyposlechli předem schválené referáty a příspěvky. Trapné. Z rozhodnutí té samé stranické organizace měl učitel na začátku a na konci hodiny pozdravit a třída sborově odpovědět soudružským pozdravem "Čest práci". Bez jejího schválení bylo nemožné, aby student dostal doporučení ke studiu na vysoké škole.

Osvěžením byla v té době organizace ROH, která sdružovala pracovníky všech středních škol v Náchodě a v jejímž čele stálo několik dobrých a slušných kolegů. Společné akce, které tato organizace pořádala, měly za následek, že jsme se znali s kolegy z ostatních škol, což bylo trnem v oku bdělé a ostražité strany. Netrvalo dlouho a organizace, která sdružovala více jak sto členů, byla přes naše bouřlivé protesty rozprášena a byly ustaveny organizace ROH na jednotlivých školách. Podle hesla "rozděl a panuj" se stala odborová organizace na škole zcela závislá na základní organizaci strany a sdružování s kolegy ostatních středních škol se stalo nežádoucí. Na každoměsíčních odborářských schůzích se papouškovalo to, co semlely schůze stranické a v kronice se dočteme, že odbory při plné organizovanosti členů výrazně pomáhaly v politickovýchovné činnosti. Dávali jsme si závazky v oblasti politické, vzdělávací i brigádnické k různým výročím, později každým rokem, nikdo však jejich plnění nekontroloval. Jeví se to jako formalita, legrace, ale jen my, přímí účastníci víme, jak nás to ponižovalo a uráželo. Avšak nezlomilo.

Nezlomila nás ani první vlna represí, které následovaly po událostech roku 1968, kdy naši studenti spolu se svými profesory stávkovali a žádali odchod okupačních vojsk z naší země. O okupaci sovětskými vojsky jsme se dověděli od studentů na chmelové brigádě v noci na 21. srpna. Když jsme ráno stáli na návsi v Pěkově a poslouchali pražský rozhlas, řada z nás se neubránila dojetí a polykala slzy nebo plakala. Další pohromou, která postihla pedagogický sbor, byla činnost prověrkové komise, která vylučovala komunisty, prověřovala nestraníky a situaci na škole normalizovala. Sbor se přes toto těžké období, kdy jsme měli strach o svou existenci, přenesl díky soudržnosti a vzájemnému povzbuzování a uklidňování.

V sedmdesátých letech se sbor začínal podstatně měnit, přicházela a odcházela řada nových pedagogů. Těžká doba nás ale držela pohromadě, vztahy mezi pedagogy a atmosféra ve sborovně byly dobré. Ta spousta legrace a vtipů o "zlatou mříž", ta kolegiálnost a pospolitost nás držela nad vodou. Normalizace ve společnosti i ve škole však postupovala plíživě, ale důsledně. Učitelé a studenti byli vystaveni nebývalému ideovému tlaku, na škole byla obnovena základní organizace rodné strany, která přijímala nové členy, studentky založily školní organizaci Socialistického svazu mládeže. Výchovná práce učitelů byla pravidelně hodnocena, znovu se psaly posudky na studenty, svazáci psali posudky na své spolužáky. Přihlášky na vysoké školy nejdříve putovaly na okresní výbor KSČ, kde o našich studentech rozhodovaly posudky uličních organizací strany a omezení straničtí funkcionáři s neomezenou mocí vyjádřili svůj ortel tužkou napsaným písmenem v rohu přihlášky. Škola podle písmene usoudila, zda studenta ke studiu doporučit či nikoliv. Pak písmenko, které rozhodovalo o bytí či nebytí, vymazala.

V osmdesátých letech zasáhla gymnázia vlna polytechnizace. Předmětu základy odborné přípravy byla věnována velká pozornost a hodně času, ve čtvrtém ročníku dokonce v každém týdnu jeden den. O tyto hodiny byly ochuzeny všeobecně vzdělávací předměty, zatímco jejich náplň se rozšířila nebývalou měrou. Mám před sebou narovnáno 1477 stran matematiky a 1473 stran fyziky v osmi učebnicích odborného textu. Odmyslíme-li účast studentů a pedagogů na brigádách, nemocnost, akce školy, vzdělávání učitelů, pak čistě teoreticky musel učitel v každé hodině svého předmětu probrat čtyři až pět stran odborného, pro studenty často nezáživného textu. Úroveň vzdělání a přípravy na vysokou školu klesla pod únosnou hranici. Množství informací, které se na studenta valily ve všech předmětech, nemohl vstřebat, natož naučit se.

Ředitelství školy připravilo na každý školní rok plán práce školy v rozsahu několika desítek stran strojopisu, kde byla podrobně rozepsána činnost školy v oblasti politické, výchovné, výukové, dále činnost KSČ, ROH, SSM, SČSP, využití významných politických událostí a výročí a stanoveny pro ten rok cíle. Záležitost veskrze formální. Každý člen sboru stvrdil svým podpisem, že se s plánem školy seznámil, pak na to zapomněl a učil si podle svého. Učitelům se na poradách ovšem velmi často vytýkalo, že neplní, co si předsevzali. Učitelé se postupně začali sborovně vyhýbat, uzavírali se do svých kabinetů a do sebe. Pospolitost a družnost byly ty tam. Radost ze školy, z práce, ze života se vytrácela také. Co nedokázala normalizace sedmdesátých let, podařilo se trvalým tlakem v letech osmdesátých. Věru neradostná doba. Na pedagogické rady byli zváni tajemníci okresního výboru strany, šéfové StB, posluchači vysoké školy politické nebo náhončí z vojenských správ. Tito "návštěvníci" hodnotili po svém naše úsilí vychovávat novou generaci pro socialistickou budoucnost. Většinou jsme připravovali studenty špatně. Abychom se zlepšili, byla zahájena intenzivní příprava na nové pojetí školní práce na středních školách. Odborně inovační část školení k nové koncepci probíhala ve všech předmětech po sobotách i ve všední dny a každý učitel dostal na závěr osvědčení, že je schopen v době vědecko-technické revoluce připravit studenty na všechno. Studenti také nezaháleli. Každý rok probíhaly výroční schůze SSM, na nichž žáci, protože všichni byli svazáky, hodnotili svou dosavadní práci, spřádali plány na svou budoucí činnost, účastnili se svazáckého vzdělávání, různých oslav a soutěží za významné podpory vybraných členů sboru. Tak i svazáci napodobovali nás dospělé. Veškerá činnost byla formální, dělaná bez zájmu, říkali jsme tomu "pasivní rezistence". Problémy se "řešily", schvalovala se nejrůznější opatření, ale přesto problémů neubývalo.

Neradostná doba se jakoby zázrakem změnila v radostnou. Impulsem byl brutální zásah policejních složek proti studentské demonstraci, ke kterému došlo v pátek 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze. Studenti gymnázia spontánně zahájili již v úterý 21. listopadu 1989 stávku na podporu stávkujících vysokoškoláků a herců pražských divadel a s jejich stávkou se ztotožnila naprostá většina pedagogického sboru. Tělocvična se stala místem bouřlivých diskusí, se sympatiemi se setkala beseda se stávkujícími vysokoškoláky. Stávkový výbor ustavili také učitelé, vyslovili nesouhlas se zásahem 17. listopadu a postavili se za dialog mezi vládou a novými občanskými iniciativami. Na škole se vytvořilo Občanské fórum a celý sbor se podepsal pod Programové prohlášení OF. Škola kypěla a vřela. Beseda střídala besedu, rezoluce střídaly rezoluce, na škole se promítala videokazeta ze zásahu na Národní třídě, studenti i profesoři se zúčastňovali podvečerních mítinků v Náchodě i v okolních městech. Vyučovat se začalo 27. listopadu, ale ve 14 hodin se celá škola zúčastnila generální stávky. Bouřlivé debaty probíhaly v prosinci i lednu ve sborovně nad strukturou budoucího gymnázia. Nástupem nového ředitele se situace v únoru postupně uklidňovala. Přes nejednotnost v názorech sboru na víceleté gymnázium byla již v září 1990 otevřena prima, jejíž žáci maturují právě v roce stého výročí založení gymnázia. Tak byla obnovena jedna tradice - osmileté gymnázium.

Za dobu své existence prošla škola mnohými změnami, ať už forem nebo obsahu vzdělání a jeho přístupnosti. Dnes chce vedení školy a profesorský sbor navázat na dobré tradice náchodské reálky a uvážlivými úpravami učebních plánů a osnov připravit studenty k dalšímu vzdělávání. Současné gymnázium se snaží navázat na všechno, co bylo na dlouhých čtyřicet let přerušeno, je tedy spíše školou konzervativní v tom smyslu, že dává přednost získávání vědomostí, pořádku, kázni a odpovědnosti každého studenta za sebe a své konání. Humanizaci a liberalizaci školy nevidíme ve snižování nároků, ale v přístupu ke studentům a v atmosféře, ve které ke vzdělávání dochází.

Vzpomínky si nekladou za cíl zevrubné vylíčení událostí a skutečností za dobu mého působení na škole, jde o můj pohled a jistě ne všichni účastníci těchto událostí budou se mnou ve všem souhlasit. Mohu ale s klidným svědomím říci, že jsem na gymnáziu prožil nejkrásnější léta v bezvadném přátelském ovzduší mezi řadou vynikajících kolegyň a kolegů. Jejich působení ve mně a jistě i ve vás, absolventech, zanechalo trvalou vzpomínku. Pro mě byli tito kolegové příkladem tolerance, jejich vzdělanost a rozsáhlé vědomosti budily můj obdiv a touhu se jim přiblížit, radost, že s nimi mohu pracovat a bavit se, a naději, že jednou snad budu jako oni.