Ing. Vladimír Šilhánek, projektant ve Švýcarsku, mat. r. 1943

Jak jsme zakládali studentský taneční orchestr.

To bylo na podzim roku 1940, když se v naší třídě VI.B rozhodli tři spolužáci, dva hrající na housle, (Nosek a Stejskal) a já na klavír, že bychom měli pěstovat společně taneční hudbu. Byli jsme ovlivněni skladbami Kamila Běhounka a Jiřího Traxlera, které jsme slýchávali v radiu a jejichž klavírní úpravy jsem si koupil. Bylo to pro nás něco zcela nového, textově a metodicky, oproti do té doby v české taneční hudbě pěstovaným šlágrům.

Občas jsme se scházeli v hudbymilovné rodině u Bondyů a snažili se v obsazení klavír, housle, harmonika a buben zahrát "Penny serenade" z not, které pan Bondy (klavírista) vlastnil. Moc nám to však nešlo a bylo to na hony vzdálené našim představám. Chtěli jsme vlastními silami dát dohromady skupinu, která by byla schopna zahrát repertoár z nově vydávaných not.

Jak to však zařídit, když tištěné noty pro taneční orchestr počítaly s obsazením 3 saxofony, 2 trubky, pozoun, obligátní housle a rytmická skupina ( klavír, kytara, basa a bicí), zatímco my jsme uměli pouze na housle a na klavír? Tehdy už existoval v Náchodě taneční orchestr pod vedením Miloslava Zachovala, ve kterém hrál na trubku Pavel Bayerle a na kytaru Jaroslav Celba, oba studenti gymnázia ( o třídu níž než my). Ti by mohli s námi hrát. Ale kde vzít 3 saxofonisty v řadách studentů ?

Nakonec to dopadlo tak, že my tři jsme přesvědčili rodiče, že hrou na saxofon neutrpí náš prospěch ve škole, vyinkasovali jsme potřebné peníze a pak svorně zamířili na Plhov do obchodu hudebními nástroji pana Burdycha, kde jsme již měli vyhlídnuté dva saxofony Es-alt a jeden B-tenor, čímž byl položen základ orchestru. Klavíristu a basistu jsme objevili také v naší třídě a na buben měl hrát Vladimír Urlich, který chodil o třídu níž a občas si s námi zahrál u Bondyů na jejich buben. Na vlastní bicí nástroje však neměl dostatek peněz. Jak na to ? Tehdy dostal Nosek nápad, abychom zažádali o podporu studentský spolek, jehož předsedou byl Jáša Kudrnáč, syn náchodského továrníka. Šel jsem tedy za ním a vymámil na něm 100 korun jako příspěvek na buben pro školní orchestr. Něco jsme přidali ze svého a koupili u pana Burdycha vytoužený buben.

No a pak jsme začali zkoušet ve zpěvárně gymnasia v přízemí v rohu, kde byl také klavír. Povolení jsme dostali od tehdejšího ředitele dr. Vávry, který byl našemu snažení příznivě nakloněn, jsa toho názoru, že provozování hudby odvede studenty od jiných, nezdravých, zájmů. Noty jsme získali většinou od orchestru M. Zachovala. Šlo vesměs o vyřazený repertoár, ale byli jsme rádi, že máme z čeho hrát a že nás to nestojí peníze. Časem jsme se zmohli i na nově vydávané skladby z nakladatelství R. A. Dvorského, jehož taneční orchestr je občas hrál v rozhlase.

Teď šlo ještě o název orchestru. Z původního Urlichova návrhu "Silly Symphony " (podle kreslených filmů Walt Disneye) sešlo a dohodli jsme se na názvu " Red Music ", inspirování jsouce skupinou " Blue Music " K. Slavíka. Hned jsme si dali vyrobit pultky u knihaře naproti gymnasiu, které potom Ulrich, který byl zručný malíř, natřel a opatřil nápisem "Red Muzic".

Měli jsme v té době standartní obsazení 2 trubky, pozoun, 3 saxofony a rytmická skupina, při čemž z naší třídy nás hrálo celkem 5 (saxofony, basa a klavír). Bicí, kytara a 1. trubka byli o třídu níž a pozoun byl ze sexty A. Na druhou trubku jsme nemohli mezi studenty nikoho sehnat, a tak nám vypomáhal "Pepíček" Syrovátko, jinak výborný houslista, který hrál také druhou trubku v orchestru M. Zachovala.

Příležitostí k veřejnému vystoupení jsme mnoho neměli. Byla válka, tancovat se nesmělo (pouze při tanečních hodinách tanečního mistra pana Tobrmana a ten měl na "prodloužené" zajištěnou skupinu pana Mrštiny). Asi dvakrát jsme hráli pro studenty gymnázia ve zpěvárně, abychom se pochlubili svým uměním, a jednou jsme také účinkovali na studentském "Pestrém večeru" v divadle v Beránku. Dokonce jednou v zimě jsme na pozvání pana profesora Vorla (tělocvikáře) za skromný honorář jeli hrát do Studnice Sokolům a pamatuji se, jak jsme tenkrát nástroje vlekli po silnici v hlubokém sněhu ze Starkoče na saních.

Orchestr neměl dlouhého trvání, neboť po odchodu profesionálů ze Zachovalova orchestru jsme všichni 3 saxofonisté přešli k němu, kde jsme měli více příležitostí k uplatnění. Účinkování v orchestru "Red Music" však bylo pro nás každopádně dobrou průpravou.