Jak napsat příspěvek pro jubilejní almanach
(Školní kompozice obstárlého abiturienta)
Být redaktorem, nenechal bych autorům volnou ruku a dožadoval se dvojího: aby se vzpomínalo a aby se jemně chlubilo, jak jsem se dík pevným gymnaziálním základům v životě proslavil. Nejlépe syntéza obojího.
Je těžké vzpomínat neotřele. Snad utéct do pravěku, kdy jsem jako tercián při přestávkové honičce utrhl zelenou desku lavice a na jejím věkem vypreparírovaném rubu četl tátův kaligrafický zápis francouzským perem, tak z roku 1910:
Zde seděl muž ten moudrý a znal ho každý snad,
on pil jen dobré pivo (syn hostinského ze Studnice)
a míval holky rád.
Táta napsal do sborníku 1947 o své anabázi ruského legionáře a jak se sešel se svým jménem na vějíři jedné žitomirské krasavice, dívka - snad z rodiny profesora Marka - byla na studentském plese v Beránku. Bože, jak muselo být to setkání s Náchodem na konci světa milé, posadil pak nevěstě jako starosvat na hlavu železnou korunu a dostal od ní ještě několik cenzurovaných dopisů, z nichž přímo čišela sovětská bída.
Anekdotické příběhy mých let byly odvyprávěny na abiturientských setkáních tisíckrát a sborníkovou oprávněnost může snad opodstatnit zamontování význačného spolužáka jako třeba Vráti Blažka, jak s přenoskou od gramofonu Pavla Bayerla, též slavného, produkoval z poslední lavice v hodinách pana profesora Poledne-Prťáka Bakulovy zpěváčky a produkci avizoval hvizdem, při kterém si pan profesor sebral židli a postavil ji v rohu pod amplión, aby mu, totálně nahluchlému, neunikl proslov pana ředitele.
Víc než vzpomínání se vnucuje vyslovit vděk některému z kantorů, oteckému třídnímu od primy do sexty Františku Tvrdému-Tvrďákovi( ten patřil především nám), nebo osobnosti největší, morálně čisté, profesoru výrazně vysokoškolskému - přirozeně tu mluvím o Jiřím Propilkovi-Faustovi. Jenže:kdo na něj nezavzpomíná, komu se neperzonifikoval do kantora od pánaboha, v kolika příspěvcích bude zajisté zmíněn a co s tím ubohý redaktor. V odborném tisku dohledáš o jeho působení na katedře slovanské filologie filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde působil do okupantskéhon uzavření vysokých škol, o Propilkovi překladateli z ruštiny, baltských jazyků a dalších řečí bylo u příležitosti jeho kulturního výročí věnováno číslo akademického časopisu Čs. rusistika (hlavní stať napsal profesor Radegast Parolek), o Propilkovi člověku statečném a hrdém svědčí jeho dopis vedení RG, když byl pro svůj nekompromisní postoj zkraje padesátých let vyloučen ze sboru (dopis přetiskl prof. Vojtěchovský v polistopadovém čísle Našeho času- pan profesor Vojtěchovský by o svém nejbližším příteli mohl napsat encyklopedické heslo). My v naší třídě nezapomeneme na jeho přednášku o Dobrovském, přednesenou proti nacistickým osnovám a narušenou pitomým klukem, který se zálibně česal - pan profesor utekl dotčen v slzách, že za tak zlé doby pro národ někdo může nedávat pozor, když je řeč o národním obrození. Když byl vyhozen poprvé, za protektorátu, chodili jsme k němu do podkrovní komůrky v domě za poštou na ruštinu (moje znalosti od té doby moc nepokročily). Pan profesor ale nemínil jazyk stavší se okupantským uplatňovat podle bolševických osnov, v nichž byli Chlebnikovové vytlačeni Bohatýry rudé hvězdy, odešel podruhé z milované školy a doložil tak příkladem vlastního života, že fašismus a komunismus jedno jsou.
Chudáci redaktoři, bránil jsem se seč jsem byl a přece se zařadil mezi ostatní, kteří mají odkaz Propilkův ve svých srdcích a vzpomínce literou neodolali. Ubránil se např. o pár roků mladší abiturient Pavlík Pohlei ze Slovanské knihovny, který mu sehnal po jeho vyhazovu excerpci pro Ústav pro jazyk český, tak padesátník za lístek?
Propilek si přinášel na hodinu v náručí sloupec knih, jehož vrch mu kolísal nad hlavou a on musel uhýbat, aby viděl na cestu. Knihy vyštosoval na katedru a většinou žádnou neotevřel. Zdálo se mi to tenkrát komické, ale dnes vím, že ne grošíky, ale čest a knihy bylo to bohatství, od kterého se ani na chvilku neodloučil.
Tak to bylo prvé zadání, vzpomínkové. Nosil jsem dříví do lesa (sovy do Athén, abych byl práv pana profesora Suchého-Buňara). S tím se pojí arzenál humorných historek (viz. i Škvorecký a Blažek), ale nám se taky vybavuje hodina latiny, kdy kolem gymplu táhla po Komenské druhorepubliková demonstrace provolávající "Syrový náš nový Žižka!" Do mrazivého ticha třídy pronesl Buňar věštecká slova, která nás vždy znovu nutí vybavit si tragiku historické chvíle:" Děti, to znamená válku".
S tím druhým zadáním to bude naštěstí telegraficky stručné - nestal jsem se slavným. Tak snad o kamarádech. O těch bych psal nejraději a dotvrdil tak samozřejmost, že celoživotní přátelství se uzavírají do maturity a je to jeden z největších darů každého a pro nás náchodského študování. Kdybych řadil medailónky, jak jde průvod od gymplu přes město, začal bych Náchodu věrným Jiřím Žantovským (natrefil jsem ho v Památníku národního písemnictví), spolužákem Egona Hostovského epizodně zafixovaným do Velkého spiknutí, kde onou postavou sadistického profesora dohnavšího autobiografického hrdinu na práh sebevraždy je můj prvý ředitel Spal-Mrož (v sekundě jsme měli den volna na pohřeb), z literátů nechám vzpomínání na Škvoreckého a jeho jazzový a dívčí svět zbabělcům, třeba Vláďovi Šilhánkovi-Joidovi, určitě Jarkovi Suchému a Boušovi Španielovi, i když se zuby nehty bráním nepřičinit něco z filozofické fakulty prvého vydání té naší bible, toho díla prašivého kotěte pro jedny a uhelného kamene české literatury pro druhé (pro ty, co už si pak v normalizovaném tisku ani neškrtli), i Vráťu nechám Suchému a nic o něm neřeknu z doby, kdy usiloval o první knižní vydání svých povídek, slavil svatbu se Satiráky v City Clubu a měl mnoho ideálů, o které pak bolestně přicházel, a proces k slzám uzavřel Mariášem v Rejkjavíku. Kde by se s výčtem obecně známých začalo, je zřejmé, ale kde skončit a nepřipravit monografii?, co takhle sestavit na základě výročních zpráv a oborových příruček biografický slovník náchodských abiturientů?, to by se teprv vidělo! Ne nadarmo si mne dobírali klementinští kolegové: "I ten je z Náchoda?"
Takže to by taky nešlo, ty medailónky a trochu se přihřát. Snad vyjít ze své práce a samolibě prolistovat bibliografii o Haškovi (najít transparent u Mydlárny, vítající Františka Josefa: Jéžišmarjájózef, ať žije František Józef!), o Čapkovi (v předmětovém rejstříku z jeho publicistiky Náchod heslo nemá, a tak ho miluju!), o Poláčkovi (koukám do rukopisu, heslo není, i když Václav Černý srovnává Okresní město se Zbabělci a vztah rychnovských a náchodských rodáků k později tak slaveným nejdřív nedovolil autorům veřejně překročit práh rodného města). Marně jsem si myslel, že těmi soupisy přímo doložím své služebnictví, protože při všem tom svém padesátiletém bibliografování jsem Náchod vypíchnul, jak jsem mohl. Tím jen říkám, že slavný nejsem, ale věrně sloužím - i s druhým zadáním jsem pohořel. Přiznávám porážku a pokorně měním název:
JAK NAPSAT PŘÍSPĚVEK PRO JUBILEJNÍ
ALMANACH
(Postškolní kompozice vděčného abiturienta).
