Vratislav Blažek, (1925-1973), dramatik, spisovatel, absolvoval nižší třídy gymnázia

Poutník...

Pietní vzpomínání na ty strašné vojny, na prosté vojíny a slavné vojevůdce na druhé straně, se zřetelem k mravnímu poslání věci samé; poslední výstraha Kondelíkům a jim podobným. Vězte, že nezaslouží ohledů, kdo dovolí duši, aby stárla.

Pozn: Příspěvek do almanachu k 50. výročí gymnázia (v r. 1947). Ani po textových úpravách, s nimiž autor souhlasil, nemohl být otištěn pro rozhodný odpor několika starších členů profesorského sboru.

Vážení pánové, mnozí z vás už dávno nejsou, co bývali; vidím, že uznáni maturitní komisí dospělými, přestali jste mládnouti. Běda: Vidím vaše bačkory, jež stojí v pozoru, připraveny pod rádiem, a vidím důlky na kanapi, které svědčí proti vám. Hanba! Naději se, že jste se zastyděli. Troufám si věřiti, že se vaše duše odpoutala od otomanu a že se mnou zase stojíte v hloučku kolem pana Beneše, mačkajíce v hrsti korunu dvacet. Hle, školník se naklání k hrnci a háčkem loví z mastné vody růžové párky, zatímco jeho paní, ta dobrá matka, hořčicí potírá slané rohlíky a vyměňuje je za čtyřicet haléřů.

Připraveni? Potom mohu začít. Dovolte jen, abych předeslal, že já byl vždycky černá ovce a skvrna na bílém štítu třídy...

Několik slov o Buňarovi aneb Kolem světa za 40 minut

Pochopitelně mne nejvíce zajímal Buňar. Byl to takový Suchý profesor a na jeho císařský kabát bylo radostné podívání. Jeho krok byl rozjímavý, a promluvil-li, srdce se radovalo.

"Ech, chlapečku, zdvíhni tudlecten papírek!" To byla první slova, která ke mně pronesl. Vězte, že kteréhokoli příštího dne byla jeho cesta ze sborovny do tercie vysázena pestrými papírky, porůznu rozloženými. Poznal úklad a trestal: "Ech, Blažku, poď sem, já ti něco pošeptám!" I šel jsem a dostal pohlavek; pohlavek osobitý a nenapodobitelný, který potěšil.

Byl vynikající stylista ve věci zápisů do třídní knihy. Dosud se mezi studenty traduje jeden zvlášť vynikající:

ŽÁK BLAŽEK, PŘEDSTÍRAJE NEVOLNOST, BYL PUŠTĚN NA CHODBU, KDE VYVRÁTIL DVEŘE SOUSEDNÍ TŘÍDY! SUCHÝ.

Tento zápis mu otevřel naše srdce dokořán. Vážili jsme si ho a ctili jsme ho bezmezně; když jsme pak objevili jeho znalost světa a neobvyklou zcestovalost, milovali jsme Buňara drsnou láskou.

Mezi řečí neřekli jsme mu jinak než náš malej Bedekr a později nám nezůstalo tajno, že toho lze využíti i v nouzi.

Nezapomeňte vy, kdo jste přišli po nás, že neznáte-li "slůfka", vaše bitva ještě dávno není ztracena; tu stačí ostýchavý dotaz, jak že se vlastně řekne arabsky studna, aby Buňar podlehl kouzlu vzpomínek a jal se vyprávěti o svých poutích.

Tehdy se dovíte, že "v Turecku moh bejt jeden váš profesor zavřenej, protože zapálil to suchý křoví pod hradbama a že tam bylo takovejch krásnejch ženskejch a že v Rumunsku se cestuje strašně lacino a na Islandě je to samej horkej pramen a kouří se ze země a že tam maj takový malý koně." A eště nejste u egypckejch pyramid a už zmáčkne pan Beneš zvonek a je konec latiny. Tu pomůžete Buňarovi do kabátu a on se kolíbá ze třídy, ruce na zádech. Cestou bude rozdávat pohlavky a smát se pod vousy, neboť dobře ví, oč vám šlo, vejdunkové.

Ach, latináři, jemuž není podobného! Sedávals prost konvence na židli mezi druhou a třetí lavicí, knihu opřenu o požehnaný život, vděče se tak žákům z prvých řad: já byl z nich, a to je důvod, proč jsem nedostudoval.

Ovšem, co se týče zápisů do třídnice, přeháněl jsem poněkud tvrdě, že byly nedostižné. Ani zápis zanesený rukou Františkovou není marný:

VE TŘÍDĚ III.B BYL PŘI NĚMČINĚ ZAPÁLEN FRANTIŠEK - POLEDNE.

Ale i další poznámka toho pedagoga má své kouzlo a stojí za zmínku:

ŽÁK ZAVJALOV ZAPÁLIL PŘI HODINĚ NĚMČINY SIRKY A OHROZIL TAK ZDRAVÍ SPOLUŽÁKŮ.

O polednicích čili Františkovy lázně

Byl to kantor plný života a ta síla musela ven. Proto nebyl šťastnější než ve chvílích, kdy nám mohl ukázati, jak se s citem recituje. Věřte, přátelé, když on začal s Polednicí, Erben se bál! Nerozpakoval se obléci kabát naruby a místo berličky chopiti se ukazovátka; a tak se belhal po stupínku sem a tam, hlas vichřice podoba. My jásali, Bože, jak jsme jásali, a František přestal teprve tehdy, když se blížil úplnému vyčerpání. Nikdo toho nedovedl po něm.

Leč přišlo-li naň, dovedl nám zle zatápěti. Odtud název jeho hodin Františkovy lázně.

Jen tak letmo připomínám, že do Prťákových hodin vneslo mnoho vzruchu zavedení školního rozhlasu. Kdo jste znali, tiše vzpomínejte. Zde není místa pro ty příhody.

O jednom Starci

Stařec byl kmet vousatý, jeho vlas byl bělejší mléka a hlas ohromný. Připadal nám jako nadlesní nebo Bůh Otec, ale byl daleko hroznější obou.

Stalo se, že ten milý děd přivlekl z kabinetu mapu světa, to neoblíbené plátno, a nesmyslně nás nutil ukazovati prstem na Filipíny a jiné zbytečné ostrovy. Nuže, o Filipínách jsme věděli jen tolik, že leží obklopeny mořem, ale vody bylo tolik!

Tu byla jediná pomoc: přihlásit se dobrovolně. Kdo tak učinil, měl dva body pod střechou. Kdyby byl vyprávěl, že na Filipínách se narodil kapelník Filip, vyvázl s dobrou. Neboť Stařec byl přesvědčen, že kdo se dá zkoušeti z vlastní vůle, je si jist svou věcí, nevěnoval vyvolanému žáku pozornost a mnohem raději vyřizoval objednávky Širého světa, aby po dvou minutách zastavil proud vyprávění a zanesl zkoušeného mezi dobré žáky.

Doktor Faust, ovšem nikoli ze Starých pověstí českých

Žel, nebyli všichni takoví! Byl tu i útlý profesor, který nám nepřipadal jinak než jako hustý extrakt všeho vědění. To mu také vyneslo přezdívku Doktor Faust.

Faustovy metody byly víc než drastické. Kázeň si udržoval mimořádnými cvičeními, jichž ukládal nerozumně mnoho. Ale vězte, profesore, že já prováděl často darebnosti jen proto, abych mohl psáti mimořádné slohové cvičení!

Slabou stránkou Doktora Fausta byly modré lístky, jež posílal nešťastným rodičům při každé příležitosti. Neveselo bylo u nás, když otec po návratu ze školy, kam byl donesl podepsanou censuru, nalezl čerstvou na psacím stole! Pak jsem se míval všelijak, jenom ne dobře; a rostou-li nyní mé uši v poloze vertikální, je to vaše vina, doktore! Nu nic, vše odpuštěno.

Náš malý Pepa

Ze zásad čistě demokratických uvádím teprve uprostřed ředitele ústavu dr. Václava Vávru, jemuž jsme s něhou říkali Pepa. Navštěvoval poměrně často naši třídu, aby nám řekl, že "škola není holubník"! Kromě těchto návštěv docházel ovšem pravidelně po každé konferenci, aby mi z moci svého úřadu udělil důtku. Někdy přicházel sám, jindy s dvěma pomocníky. Jeho proslovy při té příležitosti bývaly závažné, leč optimistické: pokaždé projevil naději, že v tom poslání je u nás naposledy. Přesto za půl roku opět klepal na naše dveře a bylo mu otevřeno.

Přinášel nám jaro a měli jsme ho rádi; nejvíc se nám ovšem líbila jeho hlava.

Kdo je to Bivoj? Bivoj je strašný muž!

Pamatujete se, vážení, na Bivoje? Byl to silák. Důsledný až k absurdnosti, dal mi propadnouti z rýsování, čímž mne velice pobavil. Vím však, že byli tací, již se před ním třásli. Vídali ve snu jeho koštěné brýle a ráno se zpoceni pídili, co to asi značí. Zde vzala původ taková pranostika: Bivojovy brýle ve vzduchu plouti viděti - rána deskriptivním sešitem do hlavy, otec na cestě do školy, ztráta zraku.

Ba věřte, ten učitel mi mnohdy připadal, jako by mocí chtěl vymýtiti přesvědčení, že profesor je taky člověk. Ten postřeh ale mějte za subjektivní, zde jsem nebyl oblíben.

K Bivojovým průpovídkám (ovšem mnozí jste ho znali pod přízviskem Lambda) patří populární rčení: "Šváro, směješ se jak rejžák na posledním schodě!", jež nás s ním smiřovalo a pro něž jsme si ho i vážili.

Spadne kapička vodní na kopec dobrošovský a vsakuje a vsakuje...

Kdopak asi říkal tuhle větičku? Jak poutavé bylo vyprávění o kapičce! Neznáte? Povím vám tedy, že vsákla. Narazila na vrstvu jílu. Hledala cestu ven. Dostala se do studny. Smísila se s jinými kapičkami. Vy jste ji vypili. Dostala se ven. (Hi!) Párou stoupala vzhůru. Vyrostl obláček, plul po nebíčku. Pršelo. Spadla kapička vodní na kopec dobrošovský a vsakovala a vsakovala a vsakovala; vsákla. Narazila na vrstvu jílu. Hledala... Promiňte mi! Ale je to dobrá věta a zná ji mnohé pokolení. Bylo by bývalo škoda ji nepřipomenouti.

Připomeňme si i mnoho jiných. Ovšem, musí si to zasloužit! "Praže, tady něco pachne!" říkával jiný pán a dostal se do řečí. Uhodli jste! Fousku, Fousku, jak ses nám líbil! Nejvíce ovšem v plavkách. Byl to satir. A sportovec. Proneslo-li se, že stojí na tenisovém dvorci s raketou v ruce, davy (!) putovaly do Bělovse, aby ho viděly. Ale jinak moc hodný člověk.

A jedna latinářka nás nutila překládat tvar "býti trhánu"; a nikdo se netvářil kyseleji Citrona, toho, co tak dobře stavěl věty. - Nebo Páďa, katecheta! Jak rychle dovedl běžeti do schodů! Žádný z nás mu nestačil, žádný. Tím víc jsme si vážili jeho náboženství.

A copak Kroudův těsnopis nestojí za zmínku? Běda, za celý rok jsem se nenaučil ničemu kromě věty: VÁVRA JE VRAH A OHAVA, kterou jsem

pak psával tuhým lihem na tabuli. Jak zbledl Jarouš, vida ředitele hořeti! Holýma rukama dusil plameny a potom prsty ještě teplými pracoval na mé tváři...

Kdo z vás starších nevzpomíná na kapesník ředitele Spala, ptám se! To byla rozloha! Byl bys doň zabalil obutého terciána s latinským slovníkem a s rýmou jako trám. A Plocek, bože můj, ta kulatá hlavička! Neviděl dvakrát rád, vyměňovali-li jsme mu píšťaly ve varhanách.

A mnoho významných jsem vynechal. Mám například opravdu rád profesora Balaše, ale ten je v Náchodě na indexu. Dovolil si vystavovati Zátiší s vařečkami. Což možno věnovati jediný odstavec takovému člověku? Snílek, přesvědčoval nás, že máme Mistry větší Šetelíka.

Vyberte si, páni, co vám nejbližší. Vzpomeňte na příhody, které jsem neznal nebo vynechal a povězte je doma. A netrestejte dítky jen proto, že říkají profesoru Suchému Buňar, když vy sami přezdívali jste Polednovi Prťák a měli se za vtipné hochy. Přestaňte se mračit nad censurou! Proboha, vždyť jste přísnější než sám Nesládek! Jděte mi k šípku, chcete-li zůstat morousy! Nechoďte mi na oči, vrátíte-li se ke kanapi a bačkorám. Dovedli byste dnes stejně jako před lety dvaceti pěti položit mokrou houbu na sedadlo sousedovo? Že ne? Ale pak si vás nevážím! Ani za mák!

Vězte, že jenom ten, kdo dovedl zůstat mladý třicet roků po matuře, má místo v našich řadách. V řadách vysloužilců - i v řadách těch, co padli.

Těm posledním, prosím, dvě minuty ticha...