PhDr. Miroslav Khun, filmový režisér, mat. r. 1945

Naše bouda

Říkali jsme jí bouda, té ctihodné podsadité budově v mrňavém parčíku za viaduktem, koneckonců docela právem, vždyť jsme nebyli sami nic než štěňata, i když by to nikdo z nás tehdy rozhodopádně nepřipustil. Jako vyplašená štěňata jsme zírali z rohového okna tuším sekundy, jak úderná bota vérmachtu hřmotivě vykračuje po náchodské dlažbě do přepadené a zrazené země, jako hravá štěňátka jsme odtud mlsně pokukovali, jak si toho jara čerstvě rozkvetlou Lubu Skořepovou vede vpodpaždí její tehdejší študácký Vilík ze Šrámkova "Měsíce nad řekou" v Městském divadle hotelu Beránek, bez sebemenšího ohledu na ostříží zraky kantorského sboru. Byla to památná třída neboli klasa, kde jsem poprvé, ale zato nikterak naposledy slízl zápis do třídnice od našeho tříďase blahé paměti, němčináře a chemika Lišky za to, že jsem se, venkovánek, osmělil nadzvednout víko tamního piána a dotknout se neohrabanými prstíky jeho vzácných kláves.

Štěňaty jsme setrvale zůstávali i později, když už jsme se pokoušeli družně vinout k ostříleným veteránům, k jakým patřil zejména tehdejší vydavatel i redaktor věru unikátního tištěného študáckého časopisu "Honíme se po učenosti" Jaroslav Suchý. Ten mi tenkrát jako snad ještě kvartánovi shovívavě otiskl jakýsi nepříliš povedený linoryt, jaká sláva pro takové štěňátko! V legendární jazzové kapele Miloslava Zachovala, proslavené později ve Zbabělcích, jsem na poslední chvíli zaskakoval někdy v kvintě co nejmladší ctitel sličné septimánky či oktavánky, navíc pantomimický klárinetista s nástrojem, jaký jsem vůbec poprvé v životě třímal v roztřesené ruce, sám nevím už proč, za Pepíka Škvoreckého. Byla to vpravdě čacká doba, tím spíš: že se tam hrály většinou americké fliáky, odposlouchávané a zapisované do not většinou Pápenem Bayerlem z Hlasu Ameriky, takže nezbývalo než je před protektorátní cenzurou ruče obdařit nevinnými českými názvy a tím i původem.

Pak matadoři, jak už to tak v životě všech gymplů chodí, opustili dospělácky boudu a pro nás zelenáče a kandrdasy nadešel čas chopit se volky nevolky vlastních vesel a pádlovat, seč síly stačí. To jsem si už sám zahrál troufale Jana Skalníka c Šrámkově "Létě" a snad ještě nenechavěji zamířil se svým diskantíkem na recitátorský piedestal v pozoruhodném literárně hudebním pásmu. Sestavil ho tehdy odvážně většinou z naší avantgardní poezie znamenitý češtinář ústavu Propilek. V rozlehlém parku lázní Běloves jsme pak v pětačtyřicátém slavně završili bujaře improvizovanými Majáles, Zachovalova "zbabělecká" kumpanie přitom samozřejmě nesměla chybět. Ani nás snad tehdy ve snu nenapadlo, že mezi námi nenápadně vyrůstají dva výrazní pozdější protagonisté naší literatury, divadla i filmu, Josef Škvorecký a Vratislav Blažek. Oba se představili za mé redakce v letáku "Slovo má mladý severovýchod", Pepík protektorátními verši, Vráťa s šifrou Vrbla kousavou persifláží.

Tenhle těsně poválečný náchodský časopisecký meteůrek byl vlastně prvním vydavatelským dítkem Pepíka Škvoreckého a dostal se na kratičko do mých rukou jeho přičiněním, když on, o dva roky starší, odcházel do Prahy na filozofickou fakultu pár měsíců přede mnou už na takzvaný letní semestr. Zmíněné číslo ho pak shodou okolností vítalo při jeho prvním polistopadovém návratu z Kanady ve strahovském Památníku národního písemnictví na výstavě věnované jeho životu a dílu. (Mihne se i v mém tehdejším filmovém dokumentu nazvaném v souhlasu s Pepíkovým autografem "S láskou Josef Škvorecký".

Rád bych se také zmínil aspoň slůvkem o náchodských kantorech. Vybral jsem si k tomu dva. Prvním, kdo se pokoušel jakžtakž zkultivovat vesnického balíka, byl profesor kreslení Zdeněk Balaš. Žije teď v požehnaném věku kousíček ode mne na druhém konci pražského hanspaulského kopce a těší se dodnes úctě a lásce mnohých svých dalších, už ryze výtvarnických žáků ze zdejší grafičky. Ostatně Národní galerie zařazuje jeho obrazy občas do významných kolektivních expozicí. Já jsem pak v Šonově předal jeho poselství dalšímu náchodskému študákovi, dnešnímu úspěšnému grafikovi Josefu Palečkovi.

Na sám závěr jsem si nechal druhého z vyvolených a podle mne i obzvlášť povolaných náchodských kantorů, profesora češtiny Jiří Propilka. Říkávali jsme mu pro jeho až extrémní pohublost Kostroun anebo taky Smrtka, ale milovali či přinejmenším ctili jsme ho snad všichni bez výjimky.

To on mně jako první zprostředkovával cestu do básnických hájemství, to na jeho radu a doporučení jsem tenkrát v den ranního zastřelení Vladislava Vančury rovnou z gymplu zaběhl do Městské knihovny a pak se na červnové lavičce vedle schodů do zámecké stráně těšil z hrstky ukořistěných Vančurových knížek, z nichž mně "Rozmarné léto" s kresbičkami tehdejšího koncentráčníka Josefa Čapka obzvlášť přirostlo k srdci.

Ty naše boudo, boudičko, tehdy ti nebylo ani padesát, teď jako stoletá jsi mi snad ještě milejší.