JUDr. Jan Jirásek, pracovník čs. konzulátu, od r. 1968 emigrant v Sydney v Austrálii, mat. r. 1945

Místní a přespolní

True patriots we, for be it understood,
We left our country for our country s good

Aby bylo rozuměno, my, věrní vlastenci,
jsme opustili domov pro jeho vlastní dobro

Australský konvikt, anonym, kolem 1810,
z básnické sbírky Stanislava Mareše
"Báje z nového světa" Publishers 68, 1975

Nedalo se tušit, že dělení žactva na místní a přespolní ve školních letech se stane předznamením na celý život. Aby nebylo omylu, většina lidstva pro dobrý důvod někam dojíždí, zde letadlem, jinde lokálkou, rychlíkem, autobusem, autem, metrem, vrtulníkem, trolejí, přívozem, tramvají, na kole nebo jinak, ale to je dojíždění druhotné, odvozené. Ten primární pocit dojíždění začínající v primě mi byl jako přespolnímu vložen do vínku v kolébce Jiráskova kraje. Jestliže v mládí vznikají ze společných prožitků ve škole a za školou pouta nejsilnější, patří k nim i společenský fenomen dojíždění.

Cítili jsme se poněkud odlišeni, my přespolní, a udržovali pospolitost v tomto našem údělu, abychom lépe čelili nárokům života ve stálém transitu. "Kostelec" byl sídlem okresní vrchnosti, a to se odráželo v místních jako určitá převaha a výhoda vůči obecnému "lidu z podzámčí", do něhož patří i přespolní žactvo. To se nedá plně vyjádřit slovy, jde o velmi subtilní pocit mírného, ale trvalého stavu bytí ve stínu zámeckého majestátu, byť s vůní šeříku.

Přespolní se štěpili vertikálně věkem a horizontálně do různých směru dojíždění. Věkové třídění není nic pozoruhodného, starší ročníky se příliš nebavily s mladšími tak jak tak, ať je to na pevné zemi nebo během jízdy. Svá horizontální pozorování omezím na dojíždění vlakem ze dvou stran: na jih Staré Město - Václavice - Nové Město - Bohuslavice - Opočno... a na půlnoc Běloves - Malé Poříčí - Hronov - Žabokrky - Police - Pěkov... nechávaje odbočky na Starkoč nebo na Dobrušku stranou. Že se nepoužívalo rychlíků, je nasnadě, leda někdy v noci z tanečních s rizikem placení příplatku. Tyto dvě skupiny žáků a žákyň v protisměru byly odlišeny jízdními řády, takže šlo o dvě dojíždějící subkultury, které nemohly mezi sebou příliš komunikovat, ale věděly o sobě velmi dobře. V každém případě jde tedy o fenomén kolektivní.

Být včas ve škole znamenalo co nejpřesnější odchod na správný vlak a počasí nepočasí bystře pochodovat na nádraží se smysly vycvičenými na zvukové signály. Hukot vlaku s písknutím v zatáčce pod Jírovou horou, pokud vítr tento zvuk neodnáší, odpovídá topograficky určité pozici kráčejícího školáka, který buď klidně šlape dál nebo se dá do běhu zkratkou podle trati. Cesta k vlaku třebas ze Žďárek měla odlišné, ale jistě jedinečné půvaby. V zimě byla na Jiráskově ulici výhodou serie dlouhých klouzaček, které urychlovaly pohyb směrem k nádraží. Zima vůbec přinášela ve válečných letech i určité úlevy, docházelo k uhelným prázdninám a výjimečně i sněhové závěje někdy zabránily vlakům prorazit cestu ke zdroji vědění. Z toho nebyl nikdy mezi žactvem velký smutek.

V cestách ze školy bylo méně napětí, jde o návrat domů. Když se nestihl spoj nebo vlak měl zpoždění, vznik na nádraží přebytek času. A pak ovšem docházelo k vymýšlení různých blbinek a her, méně již ke klidnému posezení v parku a ještě méně k systematickému studiu učebnic. Šlo o neškodné zábavy jako šachy, hazardní hry karetní nebo čára, v nižších ročnících námořní bitvy na čtverečkovaném papíru. Jinými slovy čas se spíše zatloukal. Zábavy to ponejvíce chlapecké, dojíždějících spolužaček pro kolektivní hry byl spíše nedostatek, ale samozřejmě patřily do party, když chtěly. Čekárna byla nevlídná a ušmudlaná, ale v zimě přece jen teplejší než peron. V nádražní restauraci jsme nikdy mnoho neutratili, nejvýš za limonádu nebo čaj podle sezóny.

Jak podstatně jinak vypadal den pro místní, kteří byli ze školy pohotově doma s volností rozhodování, pokud tedy spěchali domů. Život v místě s větší partou usnadňoval nalézání společných zájmů kulturních a jiných až po vztahy osobní ve stylu "Prima sezóny". Zde je zjevná nevýhoda obtížnějšího bytí skupinek přespolního žactva z podzámčí, které dává svůj čas a energii do popojíždění vlakem a do pozorování stále stejné krajiny a ke společným zájmům ve svých domovech se dobírá pracnějším způsobem. Proto ta rozdílnost mezi místními a přespolními, kteří se stejnou dychtivostí hledali učenost ve stejných lavicích, ale mimo školu žili podle odlišných pravidel. Jejich vědomí náležitosti k témuž prameni živé vody tím však není nijak poznamenáno a trvá jako společné pouto dodnes.

Je slyšet zvonění, první hodina o místních a přespolních končí. Opustíme školní léta a krajinu mládí, i když se to z lavic vstává pomalu. Pojmy místní a přespolní zintegrujeme hodnotou uplynulého času do současnosti a vstoupíme do těch parametrů, v nichž se v této chvíli nacházíme. Jakási transformace do současnosti se zachováním vědomí minulosti. V tom městě "Kostelci" a jeho okolí pobývá jen díl vyvolených, skutečných to místních, kteří žijí na stejných souřadnicích jako v době školní docházky. Mnozí, ne-li většina se stali pro různá osudová poslání a setkání přespolními z okolí bližšího, vzdálenějšího, až nejvzdálenějšího. Ale, a zde jsme u jádra věci, vědomí náležitosti k tomuto místu jako východisku je jim stále drahé a žízeň po doušku živé vody nehasne. Matematicky je mezi vzdáleností a žízní vztah přímé úměry. Tolik úvodem.

Jsou tedy přespolní a přespolní. Je řada jim blízkých a vzdálených, kteří dělali své škole čest a nesměla o nich být až do nedávné doby zmínka. Jako příklad jen dva z našeho gymnázia, kteří zvolili za své fórum celý svět a zachovali sobě i druhým vědomí souvislosti s domovem cestou slovesného umění: Josef Škvorecký a Egon Hostovský. První, přespolní z Toronta, má rozsáhlý kruh přátel, ve svém Náchodě jako místní čestný občan před třemi lety (1994) velkolepě oslavil svých dobrých sedmdesát let, je čten, uznáván a oceňován doma i ve světě. Druhý, přespolní z Hronova a z New Jersey, nás již nějaký čas sleduje z druhého břehu. Zanechal nám jako odkaz bohaté dílo v magickém českém jazyku, který byl jeho osudem.

Koncem června 1973 přinesl melbournský "Hlas domova" zprávu, že v květnu zemřel v New Yorku Egon Hostovský. V červenci 1973 jsem napsal Josefu Škvoreckému do Toronta svůj první dopis s prosbou o zapůjčení materiálů na zamýšlený vzpomínkový večer. Z Kanady došla okamžitá odpověď, že nakladatelství Publishers 68 připravovalo k 65. narozeninám Egona Hostovského sborník, který musel být po jeho skonu přepracován. K podkladům pro sydneyský večer mi Josef Škvorecký pomohl podstatným způsobem. Jako P.S. bylo připsáno, že "došel lístek od Jarky Suchého se slovy: "Domov jsou hlavně lidi", což není tak špatné heslo..." Často jsem si je zde připomínal.

Vzpomínkový večer Společnosti pro vědy a umění se uskutečnil v Sydney 19. září 1973 na University of New South Wales. Byl v něm profil Hostovského člověka a Hostovského spisovatele, v literární tvorbě světoobčana v plném smyslu slova, vždy však naslouchajícího hlasu pokořeného domova. "Byli jsme oba zrozeni k tomu, abychom sedávali v podvečer u rodných pramenů domova", píše Egonu Hostovskému jeho přítel Jan Čep. "Bylo nám souzeno jinak. Náš úděl je však údělem poutníků, nikoliv tuláků a poběhlíků na zemi."

Za pomoci Josefa Škvoreckého došlo k zasvěcenému pořadu o Egonu Hostovském. Vyžaduje odvahy dotýkat se společného zázemí s tak velkými jmény, jde však jen o to být článkem mezi minulostí a přítomností pro zájem budoucnosti. Pravdou je, že podnětem k večeru v Sydney byl Hronov a příslušnost k Jiráskovu reálnému gymnáziu v Náchodě. V exilu tak byla vyslovena pocta zesnulému - v Kanadě literárním počinem, v Sydney kulturním večerem - a v jeho osobě české literatuře v dobách, kdy v české krajině panovalo temno. Úvodní motto dovoluje dvojí výklad, zde platí ten, že přespolní co poutníci se svým odchodem nevzdalují svému poslání.