Ing. Jiří Valášek, CSc, specialista pro teplárenství, mat. r. 1946 (Nové Město)

Věřím v náhodu, štěstí, osud

Míval jsem problém se psaním kompozic, zejména s líčením. Napsat vzpomínku ve zralém věku snad není tak obtížné jako líčení ve věku nezralém.

My, novoměstští studenti, jsme velmi těžce nesli nemožnost absolvovat oktávu a maturovat v Náchodě (od té doby jsem nenáviděl ministra Nejedlého, i když jsem tehdy o něm ještě nevěděl mnoho). Snad ale i v tomto případě platilo: něco zlého pro něco dobré. Ze dvou náchodských septim vznikla třetí oktáva novoměstská. I když jsme se znali, spolužáky jsme přece jen předtím nebyli. Protože jsme byli muzikantská třída, těžce jsme nesli, že vznikem pobočky přestal existovat studentský orchestr gymnázia. V Novém Městě jsme neměli "smyčce", V Náchodě neměli "dechy". Ty jsme měli až v naší novoměstské oktávě, nejen dřevěnou harmonii, ale i žestě (dokonce lesní roh - Josef Prouza). Ale jako mladí, pružní lidé jsme začali zpívat, vznikl pěvecký sbor i pěvecké kvarteto (Ježkův repertoár) a oktáva "prozpívala" každou přestávku, ba i hodinu, na niž náhodou pan profesor nepřišel. (Doufáme, že naší určitou zásluhou bylo i obnovení činnosti krčínského pěveckého sboru "Lumír").

"Sezpívali" jsme se tak, že brzy po maturitě jsme se začali scházet, zpívat, hrát a desítky let se scházíme každoročně - nerozděleně s náchodskými maturanty, ba zveme i kvartány (bylo nás 120), kteří tehdy na základě německých opatření s námi nemohli dále studovat. Zásluhu o naše každoroční schůzky střídavě v Novém Městě n. Met. a v Náchodě mají pí. Věra Horáková, již nazýváme "matkou třídy", a pí. PhMr. Libuše Kašparová.

Na několika školních výletech vždy byla sháňka po oktávě, bylo-li třeba udělat nějaký program. Konečně, byli jsme tehdy nejstarší studenti. Ale i ředitel novoměstského gymnázia p. Frant. Rubeš, když se blížila nějaká oslava, svátek apod., vždy přiběhl do oktávy, aby zajistil hudební vložku. Většinou jsme hrávali housle, klavír a nemohli jsme se s Alenou Pleskotovou dohodnout, zda se "ulejeme" na latinu nebo na matematiku. Většinou to dopadlo na obojí, ačkoliv na oba předměty jsme měli miláčky naší třídy, třídní profesorku Marii Sýkorovu a třídního profesora Jiřího Volfa (později k naší velké radosti manžele). K umělecké úrovni našich vystoupení velmi přispěl p. učitel František Krahulec, který měl ostatně zásluhy na celém hudebním dění v Novém Městě nad Metují už tehdy! Na jeho připomínky k přednesu, k hudebnímu projevu neustále vzpomínám.

Tak se vyvíjel náš život v oktávě až po maturitu. Pravděpodobně celý profesorský sbor se domníval, že půjdu dál studovat hudbu, neboť z každého maturitního předmětu jsem měl muzikantskou otázku (např. z francouzštiny La naissance de la Marseillaise, z češtiny libreta oper Bedřicha Smetany) a také z fyziky - počítal jsem flažolety na houslích! Jaké však bylo moje zděšení (ale i našeho milého, mladého "novopečeného" p. profesora Knittla), když jsem se těsně před maturitou dozvěděl, že předsedou maturitní komise bude sám zemský inspektor pro fyziku a autor učebnic fyziky pro gymnázia p. Dr. Wangler.

No a nyní ta "náhoda", "štěstí", "osud"! Při ústní zkoušce se p. inspektor mj. zeptal i na jistou poznámku pod čarou ve své učebnici. A já ji věděl! Pán Bůh ví, náhodou jsem den před maturitou ještě zoufale listoval v učebnici a zrak mi padl na tuto poznámku (z termomechaniky). A já dostal jedničku z fyziky! Nechtěl jsem tomu věřit!

Když tak zpětně uvažuju, ovlivnilo to zřejmě můj další život, vyřešilo moje dilema, hudba-věda, technika. Jsa dobrým synem své moudré matky, otálel jsem s přihláškou na vysokou školu. V poslední den mě moje starší sestra (studovala již medicinu) přihlásila na Vysokou školu strojního a elektrotechnického inženýrství v Praze.

I když po dvou semestrech mě páni profesoři a nakonec i má vlastní sestra přemlouvali, abych změnil školu, měl jsem pocit, že by to byl můj ústupek, že by si mnozí mysleli, že na tu obávanou "strojařinu" nestačím. A tak jsem dostudoval, i když se toho moji rodiče nedožili: domnívali se, že podle přání své matky se budu moci vedle "praktického povolání" věnovat profesionálně i hudbě. To mně ovšem minulý režim neumožnil. Avšak nelituju, soukromé odborné studium spojené s amaterismem (amo, amare pí. profesorko Sýkorová) přináší v životě pravděpodobně více jadrné radosti!

V životě jsem zažil celou řadu podobných náhod a pozoruju obdobně totéž i u svého syna, ale to už nemá absolutně žádný vztah k našemu gymnáziu v Náchodě i k jeho dočasné pobočce v Novém Městě nad Metují. Lze si snad z toho pouze vzít ponaučení, že člověk musí být dobře připraven a pak stačí už jen "náhoda", "štěstí", "osud".