Doc. PhDr. Stanislav Máslo

Studiosus atque magister náchodského gymnázia

Napřed něco o vesnickém klukovi, který právě dal sbohem dvoutřídní obecné škole ve Žďárkách a byl nejdál v Hronově. Teď v roce 1941 se octl v okresním městě a v tak velebné budově, aby vykonal přijímací zkoušky do primy. Není divu, že se ho zmocnil pocit ztracenosti. Nicméně, jak už to bývá, záhy novému prostředí přivykl. Každý den byla němčina s dr. Vávrou. Našemu cítění však ani trochu neublížila. I hymnu Deutschland, Deutschland über alles jsme zpívali jaksi po našem, na způsob písně Když jsem husy pásala.

Už jako primána mě silně zaujala osobnost prof. Jiřího Propilka, a to v hodinách českého jazyka, kdy tento vášnivý ctitel krásy a bohatství češtiny vytáhl do boje za vokativ. To bylo tak: jistý žák měl oslovit spolužáka Špačka a volil, nešťastník, místo "Špačku" "Špaček", ztotožniv tak vokativ s nominativem. Tím nepřípustně ochudil češtinu, jazyk sedmi pádů, nikoliv šesti.

Pan profesor Plaček alias Fousek? Při absenci učebnic popsal v hodině dějepisu několikrát svým charakteristickým písmem tabuli, bez zastávky, a to byl úctyhodný výkon. Asi rok jsme ho měli na latinu. Šteloval ústa, mrkal a vůbec zaktivizoval veškeré obličejové svalstvo, když vymýšlel, obrácen k celé třídě, nějaký složitý tvar pro překlad do latiny, třeba: byli bychom bývali pochváleni. Tuze mě bavilo příslušný tvar vyslovit latinsky ještě o něco dříve, než úplný vyšel z úst páně profesorových, i když to bylo z mé strany, přiznávám a kaji se, poněkud nezvedené.

Byla válka, byl protektorát a my, terciáni, jsme se museli uchýlit do budovy obecné školy ve Starém Městě. Nejostřejší zážitek? Zajisté, inspektor Werner, jeho praskající naditost, stěží nastrkaná do holinek, jak ji trefně zachytil v jedné ze svých vzpomínek Josef Škvorecký, holínky a pavouk hákového kříže na klopě a hlavně nacistova neuvěřitelně sprostá tlama s ťukáním na čelo: "Sie sind ein Ochs", což platilo vyučujícímu profesorovi. Tenhle nadčlověk a jeho pojetí kultury, to nás konsternovalo, to si poneseme až do hrobu.

Než jsme se znovu vrátili do gymnaziální budovy, okusili jsme ještě pohostinnosti obchodní školy a stavební průmyslovky.

A pak šťastná léta v nové republice, od kvinty do oktávy. Bezpočet příležitostí k mimoškolnímu vyžití. Příspěvky do studentského časopisu, obětavě produkovaného přítelem Jiřím Horinou. Divadlo s Iljou Burešem. Prostě čas snění a očekávání. Sem patří i moje působení v čele SÚR (Studentská ústavní rada) v roce oslav 50. výročí gymnázia. Ale to nejkrásnější: jak lahodně zněla čeština z úst vzácně kultivovaného profesora Propilka (stejně lahodně zněla mým uším i jeho ruština), jak mi vyhovovala vnitřní otevřenost a vstřícnost prof. Vojtěchovského, který mi půjčoval knihy ze své bohaté knihovny, Dostojevského, Rollanda i české autory, jak mi imponovaly hodiny češtiny s prof. Novákem a jak jsem si přišel na své, světe, div se!, i v hodinách druhdy téměř přízračné matematiky, jestliže byla v rukou takových lakavých profesorů jako RNDr. Hlaváček nebo prof. R. Marek! Skládaje maturitu, bilancoval jsem v tom smyslu, že se na náchodském gymnáziu dobře dýchá, že sem kořeny své bytosti patřím. Po příkladu pana prof. Propilka, ostatně jako mnoho jiných, jsem se rozhodl pro studium češtiny a ruštiny na filozofické fakultě UK.

A nyní k ústřední myšlence tohoto příspěvku. Po studiích v Praze obohatila moji biografii broumovská kapitola a nato čtyřleté působení na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, odkud jsem byl nucen ze známých "normalizačních" důvodů na počátku r. 1972 odejít. Vystaven presu a přímo depresi z existenční nejistoty, pocítil jsem náhle díky nanejvýš příznivé konstalaci - pevnou půdu pod nohama, pocítil jsem jako zbloudilý syn skutečně mateřskou náruč almae matris, tj. náchodského gymnázia, kam jsem byl z vyšší vůle dislokován. Byl jsem tu opravdu vřele přijat. Mohu mluvit o nevýslovně blahém pocitu, když jsem viděl jako kolegy prof. Propilka, Vojtěchovského, Hrubeckého, Votýpku, Myšáka, Graua, Dr. Červinku, Horáka, Jareše, Španiela a všechny ostatní, které jsem málo znal nebo vůbec neznal. Výjimku tvořil pouze kol. R. Dostál - živá upomínka několika pěkných společně strávených broumovských let. Mezi kolegy jsem postrádal jen prof. A. Fetterse, jehož případ "normalizátoři" stačili mezitím "vyřešit" propuštěním ze školství. Později ho následoval i PhDr. K. Červinka. Všichni do jednoho mi nabídli tykání. Zrovna tak se ke mně chovalo ředitelství školy, žádný odstup, žádný chlad. Mám v živé paměti večírek, který se v zápětí konal a kdy mi bylo svěřeno školní piano. Nikdy předtím ani potom nebyly klávesy tak poddajné, nikdy už si s nimi moje prsty tak nerozuměly. Byl jsem totiž mezi svými. A tento kontakt se sborem i se studenty se šťastně projevil v roce oslav 80. výročí existence školy. Ač jsem jako předseda výboru pro oslavy nesl nejtěžší břemeno, nedokázal bych nic, kdyby kolegové a celá škola touto událostí nežili.

Tedy to chci na závěr zdůraznit: skálopevně věřím v dobrého ducha Jiráskova gymnázia v Náchodě, ducha živeného Jiráskovým vkladem. Je to duch tolerance, filozofické velkorysosti a nadhledu s akcentem na humanistické poslání školy, duch svobodné kultivace rozumu i srdce, jenž odolá všem zlým silám, jakékoliv nepřízni. Hlásím se k této památné budově jakožto k druhému domovu. A v pohnutí připomínám památku těch, co nás již opustili. Ano, omnia grata memoria proseguor.