Ilja Bureš, divadelní režisér v Ústí n. Lab., mat. r. 1948

O něco víc než dvanáctina

Přesně dvanáctá a půltá část stoleté historie gymnázia spojila původně 40 žáků primy A s osudem školy. Pod vedením třídního profesora matematika Volfa začalo osmileté období nabité událostmi často dost pohnutými. Zatím jsme si nepřipouštěli starosti.

Jako novopečený primán obdivuji na koupališti hezké nohy kvartánky Luby Skořepové. Ale opálený pan profesor Plaček připomíná, že nejhezčí obrázek je mapa. Za dva roky jsme vystěhováni z budovy gymnázia, jsou z ní německá kasárna. Nižší třídy našly útočiště v Bražci. Pěkná školička na břehu Metuje. S Antonínem Mokrým (dnes významným právníkem) a Slavojem Nejdlem (dnes sochařem) - do naší party patřil i o čtyři roky mladší Ivan Hlaváček - jsme přišli na nápad, jak vyřešit cestu do školy. Kdosi nám daroval kanoe. Vypadalo spíš jak loď Vikingů. Přenášení přes jezero nás vyčerpalo, do lodi teklo, voda byla studená a tak poslední úsek po Metuji absolvoval sám Slavoj. Na mostě v Bražci stál zástup lidí. Lichotivá pozornost statečnému kanoistovi? Pak se podíval ke břehu. Po vodě plynula připoutaná provazem k máchadlu nešťastná sebevražedkyně. Sebevědomé mládí a zoufalství smrti. Kanoe tam leží na břehu za školou snad dodnes.

Od té doby jsme jezdili na kole. Kolem obecního kozla, ale s vůní vlasů v obličeji, když jsme na trubce vozili spolužačky. Ve třídě jsme měli bedny na výkresy. Dalo se v nich schovat a strašit při hodině náboženství. Pan profesor Plocek se tím dal vyburcovat k boxerskému výkonu. Na chviličku, hned byl zase vlídný a usměvavý.

V kvintě jsme jeli česat chmel do obce Nieder Nosel na Litoměřicku. Jen taktak jsme ušli bombardování pardubického nádraží. Když jsme se vraceli, pošeptali nám nádražáci, že padl Kolín na Rýnem. Ohromná radost. Blížil se konec války.

Učili jsme se teď v obchodní škole a při požární službě pálili v kamínkách uhlí ostošest. Naše naděje se splnila. Pro nedostatek paliva jsme v zimě začali chodit na Babí jen pro úkoly. Vypracované jsme si je navzájem vyměňovali v poštovní hale, kde bylo přece jen trochu teplo.

Je po válce. Školní budovy dávaly do pořádku dohola ostříhané kolaborantky. Hlídal jsem je s pistolí za košilí. Kloubová devítka sváděla, a tak jsem si na zahradě vystřelil do plechovky. Za okny se objevily vyděšené obličeje oholených hlav. Kvintánská klukovina.

V Praze se konal sjezd středoškoláků. Ministr Kopecký nám maluje skvělou budoucnost. I letadlo může škola mít! Jedu tramvají v noci kolem kostela Sv. Ludmily. Při záři reflektorů tam ukládají do rakví těla při povstání narychlo naházená do požárního bazénu.

Náš život se začíná aktivizovat. Jezdíme na brigády, pořádáme Majáles, nacvičujeme literární pásmo. Účinkuje i pan profesor Novák. Úspěch jsme zapili skleničkou. Chodil jsem do noci s panem profesorem kolem Metuje, aby prý doma z něho nebyl cítit alkohol.

Učíme se v učňovské škole v kadeřnické třídě. Za zády nás studí umyvadla. Rychle zapomínáme němčinu a píšeme i české texty "bukvičkami". Pan profesor Propilek nám ukládá přísně pensum: denně kromě neděle deset ruských slovíček. Díky tomu dodnes vím, jak se řekne rusky kuličkové ložisko.

V sextě se vracíme do budovy gymnázia. U školníka ještě nefunguje zvonek. Přidělávám si na lavici zvoneček s baterií a odzváním konec hodiny, často o pár minut dřív, když se nepříjemně zkouší. Studujeme divadelní hru. Miroslav Raichl k ní píše hudbu pro studentský orchestr vedený panem učitelem Ptáčkem. Tluču v něm bubny. Ve sklepě školy jsme si udělali dílnu na dekorace. Návrhy kreslí Josef Lamka (jeho televizní Večerníčky dnes baví naše syny a vnuky). Myslím teď jen na divadlo a rozčílená paní profesorka Ullrichová mě osvobozuje od hodin latiny. Po premiéře si mě ale důkladně přezkoušela. Pan profesor Vojtěchovský nás seznamuje s angličtinou tak dobře, že mohu dávat anglické kondice. Pan profesor Hrubecký drží kluka za kalhoty a poletuje s ním nad dívčími hlavami, aby znázornil opylování. Pan profesor Svatoň nás tahá za uši a nosem mažeme chybné výpočty. Sedím v lavici s ovázanou hlavou. Prosím, pan profesor mně natrhl ucho. 1948 - osmý rok studia.

1. května jsme šli do průvodu. Někteří si dávali do klopy jabloňový květ. Malér. Svolali nás do auly. Nějaký funkcionář na nás pouštěl hrůzu (připomněl jsem si protektorátního německého inspektora Wernera). Dr. Hlaváček to nevydržel a řekl cosi o zániku demokracie. Na schodech mně potom řekl, že demokracie bude, až lid bude znamenat lidi. Nastaly zase špatné časy. Dostali jsme k maturitní písemce rozbor Seifertovy básně Krásná, jako kvítka na modranském džbánku a pan profesor Novák pilně gumoval zmínky o tom, že Seifert si dnes už necení svou ranou proletářskou poezii.

Připravovali jsme se na přijímací zkoušky na vysokou školu.