Ing. Miroslav Prouza, strojař z Chomutova, mat.r. 1948 (Nové Město)

Kola života se netočí zpět

Jak jsme tenkrát byli mladí - šestnáctiletí! A byl květen, konec války, šeříky, teplo a konec školy na Babí. Doklepneme kvintu a jsou před námi krásné prázdniny beze strachu z pravidelného hlášení rozhlasu - Über dem Reichsgebiet befinden sich keine feindliche Bandkampfflugzeuge.

A pak před koncem školního roku přišlo strohé sdělení: zřizuje se pobočka reálného gymnázia v Novém Městě nad Metují a všichni žáci přijíždějící ze směru od Nového Města jsou tam přeřazeni. Seznam žáků byl detail, který jsme moc nevnímali. Počet? Celkem 15. Rozhodnuto - přečteno - předáno vysvědčení a jen tak maně jsem se díval na spolužáky, kteří nepřijížděli ze směru od Nového Města a kdesi hluboko v nitru vrtal červíček - to už s nimi nebudeme chodit do školy? Prý není odvolání. Ale Matejsková a Oktábec si to nějak vyřídili, takže s novým spolužákem Vašíčkem jsme se sešli v sextě v celkovém počtu 14.

Nové Město se stalo po válce hned okresem, a byť mělo jen 3500 obyvatel, potřebovalo taky gymnázium - tedy aspoň pobočku! A nakonec co? Vždyť jsme stejně skoro všichni byli Novoměšťáci. Ano - Betlém českého severovýchodu, kraj písmáků a duchařů, ověnčený na východě hřebenem Orlických hor a na západě zadrápnutý prstíčkem do Zlatého pruhu země české.

Třída byla malá, nebylo kam utéci, na každého z nás se každou hodinu dostalo vyvolání profesora nebo profesorky. Museli jsme ne pracovat, ale doslova makat. A to se třída dělila ještě na francouzštináře a angličtináře. Zvykali jsme si, rostly nové osobnosti mezi žáky i profesory.

Za jasných dnů při cestě do školy jsem se díval, jak se na hřebenu hor vypíná Vrchmezí, Polom, jak se Deštná ztrácí v dálce a ubíhá za horizont. Halasova Vysočina, která nabírá dech a pole skládají slib chudoby, ale kopce zvlněné jako osení a pak ostrý hřeben hor a za ním už jen dálky a nebe. Náš kraj. Ne Náchod ohraničený Vysokovem, Dobrošovem a Borem.

Zvykli jsme si. Jen za tichých večerů, když přes Metuji vyklepával vlak své staccato, se vkrádala slabá vzpomínka - taky jsem jezdil a denně. Co dělají kluci a děvčata, která se nám líbila a o kterých jsme si myslili, že je milujeme?

Pak umřel spolužák a prožívali jsme realitu. Stala se z nás parta, která to táhne dodnes. Odmaturovali jsme, se zájmem jsme probrali výsledky bývalých spolužáků a spolužaček a rozprchli se do světa. Kluci na vysoké školy, holky na učitelování.

Změnily se poměry. Nové Město nad Metují přišlo o okres, a tím také o pobočku gymnázia, archiv byl předán do Dobrušky, po Dobrušce do Rychnova nad Kněžnou a písemnosti šesti ročníků pobočky se ztratily. Pozn. reda. : Nakonec byly objeveny na gymnáziu v Dobrušce. A tak seznamy studentů jsou seznamy pamětníků.

První maturitní sjezd skončil politickou rvačkou, ty další pak měly různá jména. Sjezdy úspěšnosti, zázračných dětí, problémů s dětmi, zklamaných nadějí, roztomilých vnoučat, začínajících nemocí a také úmrtí. Tak, jak život šel. Ale jen někteří z nás se zúčastňují náchodských sjezdů - ano, to udělaly ty tři roky - tři roky dospívání, tři roky nejlepší z celého života. Ptáme se, prohlížejíce si právě časové fotografie ze sjezdů: A kdo je probůh tohle? Zestárli jsme, kola života se netočí zpět.

Venku mrzne a dívám se do sklenice piva, jak rychle mizí pěna. Hlavou mi letí konec Halasovy básně Verše:

Za stínem zimy
vrabec schoulený
troud příštího zas jara
co tisknu mezi koleny
má lásko zastaralá

Ano, zestárlo jsi gymnázium, bude ti sto let, ale jsi troudem pro druhou stovku, a já tě tisknu mezi koleny. Platím a vycházím do tmy. Kam ten spěch? Jdu psát příspěvek do almanachu a jen ve dveřích zaslechnu - vždyť měl jen jedno pivo.

Když ráno dopisuji, mlha se srazila v jíní na stromech a do lednového dne prokmitl první paprsek slunce. Vím, že už se tam domů nevrátím, ale na tu stoletou oslavu přijedu, i kdyby bývalí spolužáci museli za mne postát minutu ticha.