Pavel Grym, spisovatel, mat. r. 1949

Všechny zvony světa

Jedni z mudrců praví, že vzpomínat se má, neboť člověk tak přes propast času obrací tvář ke svým kořenům a upevňuje jistotu svého bytí, zatímco druzi míní, že vzpomínky jsou přítěží a že hledět se má toliko do budoucna.

Jako při každé jiné otázce, které lidstvo s neochvějnou trpělivostí řeší už od té chvíle, co sestoupilo ze stromu a začalo ke komunikaci vedle klacků užívat také slovních a později dokonce i písemných výrazů mysli, bude pravda asi někde uprostřed.

Snad všechno, co jsme zažili, si zaslouží takou či onakou vzpomínku, jenže ta vzpomínka by se neměla stát rancem nesnází.

Zazní-li nám při takovém zahledění, při vzpomínce na školu, mládí, rodné město atd. ozvěna šrámkovských zvonů světa, neměla by být jenom nostalgickou připomínkou pokojně skomírající minulosti, ale impulsem k něčemu, co ještě musíme udělat. Abychom nezůstali nic dlužni. Ani sobě, ani životu. Stříbrný vítr, nasloucháme-li mu odevzdaně jako obehrané desce v odřené lenošce, odpovídající našemu stáří a fyzické i psychické opotřebovanosti, nebude k ničemu, pokud nás nepopožene o kousek dál.

Zamýšleli se nad tím - s různým výsledkem - už Frána Šrámek, od něhož jsme si vypůjčili tyto metafory, po něm Bohuslav Březovský a Jiří Hubač a slušelo by se zajisté připomenout i pražského rodáka Franze Werfla. Přišli na to, že v sentimentálním vzpomínání se nejednou skrývá čertovo pekelné kopýtko. Někdy to mládí, škola a město za mnoho nestály a místo radosti a smutku zůstal jen údiv těch, kteří přežili.

Čas je však mocný čaroděj. Dávno už nás přebolel drsnější přístup kantorů, kterých jsme se báli. I na ně vzpomínáme s laskavým pousmáním. A na jiné vzpomínáme s úctou a láskou. Na ty, kteří chápali naše zájmy a dovedli nás nenápadně usměrnit, přistrčit k tomu, co jsme sami tušili jen mlhavě. Co se týče vděčnosti, zůstali jsme jim hodně dlužní a splácíme svůj dík značně opožděně.

I ti vlídní, i ti méně vlídní jsou neodmyslitelně spojeni s tím, co už je nám odepřeno a co se nikdy nevrátí. S naším mládím. Nad tou nenávratností však není třeba plakat. To už je světa běh. Co stalo se, nedá se odestát, řekl by jeden ze Shakespearových šašků, a ti věděli své. A tak do vzpomínky patří i ti mrzutí.

Nejsouce pány času, můžeme tedy nanejvýš konstatovat, že bylo jednou jedno mládí a že teď už pro nás (ročník 1930) není na skladě, ani kdybychom si z důchodů a restitucí chtěli připlatit. Zůstaly jen dokumentární snímky rozpačitě se šklebících kluků a ladně pózujících děvčat.

Místo nich tu však jsou lékaři, geologové, báňští inženýři, učitelé, knihovníci, dokonce i nějaký kumštýř a vědec by se našel.

A tak ty zvony světa znějí dál, vyzvánějí nejen o nesplněných snech, ale i o naplněných nadějích. Nakonec si člověk řekne, že to stálo za to.

Dnešní škola je trochu jiná, než bývala ta naše. Dnes jako tenkrát, za časů profesora Žáka, se však ve škole odehrává urputný zápas o zušlechtění talentu vědomostmi. Ne každý špatný žák je předurčen k zatracení a ne každý vzorný učedník má před sebou zaručený úspěch. Dobří kantoři to vědí. Z našich učitelů to věděl takový Hrubecký, Hlaváček, Vojtěchovský a především jemný, tesklivý Propilek; aspoň ty je třeba jmenovat. Věděli, že i z třídních lotrásků mohou vyrůst dobří lidé, a většinou se nemýlili. Ostatně i takový Neruda byl pro Malou Stranu darebákem, a dnes je v čítankách, má pomník, ulici a jeho spisy patřívají ve škole k povinné četbě...

Což mi připomíná, že jsem vždy se zvláštním zalíbením v životopisech slavných a zasloužilých zjišťoval, jak mnozí se v letech mládí jevili jako zcela beznadějné případy, a přece nakonec něco dokázali.

Ne, nedá mi to, ostatně i to patří ke vzpomínkám...

Jásal jsem - tehdy ještě trochu nemoudře a škodolibě - nad školními neúspěchy Jana Nerudy; patřil prý k nejhorším ve třídě..! Čelakovský propadl z němčiny a z počtů. Machara museli pro neposlušnost řezat hůlkou přes prsty. Noblesní Zeyer býval ve třídě obávaným rváčem. Těsnohlídek propadal z matematiky a nakonec to dotáhl, stejně jako v řečtině, latině a němčině, jen na dostatečnou. A přece dokázal napsat něco tak kouzelného, jako je Liška Bystrouška. Alois Jirásek byl slabý nejen v matematice, ale, pěkně prosím, dokonce i v češtině; a jak se potom rozepsal a vypsal... O moc líp prý na tom ve škole nebyl ani Mácha, ani Vrchlický. A Josefu Čapkovi jeho učitel kreslení říkal, že je mazal... Každý se nestane Nerudou či Čapkem. Někdo skončí jako Šrámkův papírník, který se hodlal stát velkým spisovatelem a skončil za pultem zapadlého krámku jako orel s přistřiženými křídly. A přece ani on nežil nadarmo. Vzpomínka na to, co chtěl a o čem snil, ho provázela i ve chvílích rozpaků a zklamání. Co nedokázal sám, dokázala možná jeho kurážná dcera Slávka...

Všechny zvony světa nás vyzývaly, abychom, jakmile za sebou zavřeme dveře školy, šli a dobyli světa.

Podařilo se nám to ?
Někomu víc, někomu méně.

I dobývání malých světů může být velkým činem, provází-li ho zvony mládí.

Ledacos nevím, jedno však vím docela jistě.

Byl jsem rád studentem... v té škole v Řezníčkově ulici. Tam jsem byl mezi svými. Dodnes s nimi naslouchám těm zvonům. S přáním, aby nezůstávalo jen u vzpomínky... aby nás hnaly dál... a dál... a dál...