Gymnázium: Včera, dnes a zítra
Myslím, že jsem jedním z mála a za poslední dobu asi jediným z absolventů náchodského (za mých časů ještě "reálného") gymnázia, který větší část své profesionální kariéry zasvětil výzkumu a studiu problémů týkajících se organizace, politiky, sociologie a ekonomiky školství (ne tedy čistě pedagogickým otázkám), a sice v mezinárodní srovnávací perspektivě. Je tedy nasnadě, že svůj příspěvek věnuji úvaze, jak se mně osobně jeví náchodské gymnázium v takovéto perspektivě. Zdá se mi to ale velmi těžké.
Za prvé proto, že o vývoji náchodského gymnázia po roce mé maturity (1944) a po roce 1989 toho vím velmi málo. Za druhé proto, že gymnázium, které jsem já osobně znal, bylo (hlavně od kvinty až do maturity) svým způsobem denaturováno válkou a nacistickou okupací a tato výjimečná situace málo opravňuje ke srovnávání s dnešní (nebo i včerejší) střední školou francouzskou, německou, anglickou či americkou. Za třetí snad i proto, že moje zaměření a mezinárodní znalosti se týkají převážně vysokého školství a mnohem méně školství středního.
I tak se chci pokusit alespoň krátce vyjádřit, jak se mně náchodské předválečné a válečné reálné gymnázium, jehož je dnešní gymnázium bezesporu i když hodně změněným pokračováním, jeví po té mé skoro padesátileté zkušenosti se školstvím na západě. Odpověď na otázku, do jaké míry moje závěry platí všeobecně pro gymnázia v současné České republice, přenechávám čtenáři tohoto příspěvku. Nejde mně tedy ani o vědeckou analýzu vývoje a stavu českého (dříve československého) všeobecného středního školství, ani o více či méně nostalgickou či humornou evokaci osobních zážitků z dávného mládí, ale o převážně subjektivní zhodnocení toho, co si myslím, že mně moje gymnazijní minulost přinesla, zvláště ve světle toho, co jsem poznal za hranicemi.
Tak především o tom, co se mně dodnes jeví jako vysoce pozitivní stránky mé gymnazijní zkušenosti, přičemž jen velmi těžko mohu rozlišit, které z nich byly důsledkem válečné situace (tedy toho specificky historického kontextu okupace), a které byly determinovány všeobecnou koncepcí a strukturou tehdejšího československého gymnázia (nemluvě o zásluhách a kvalifikacích různých mých profesorů).
Za prvé je nutno se zmínit o tom, co i dnes zůstává (nebo je znovu) vysoce aktuálním, tj. o rozsahu výuky cizích jazyků: 8 roků němčiny (plus 2 roky už na obecné škole), 6 roků latiny a 4 roky angličtiny, a pro každý z těchto jazyků cca 3 až 4 hodiny týdně. I když dnes na západě důraz na výuku cizích jazyků silně vzrostl, tato čísla zdaleka přesahují zahraniční průměry. V amerických high school (střední školy) se až donedávna jednalo o ne více než 2 až 3 roky věnované jedinému cizímu jazyku (2 až 3 hodiny týdně), v západní Evropě jde většinou jen o 2 jazyky a celkově mnohem menší počet let jejich výuky. Výjimkou jsou ovšem některé z menších evropských zemí jako Holandsko a Švédsko.
Je však nasnadě, že metodika výuky cizích jazyků tehdejšího Československa nebyla zdaleka to, co dnes je více či méně běžné, že byl kladen důraz na "slovíčka" či gramatiku a že i po těch 8 letech němčiny nebo 4 letech angličtiny se maturant jen velmi těžko dorozuměl. V každé třídě byli ale jednotlivci, kteří dokázali slušně mluvit německy, anglicky nebo francouzsky - hlavně díky osobnímu úsilí, rodinnému zázemí a nikým nevedenému studiu (aniž měli příležitost k té nejefektivnější metodě, tj. dočasnému pobytu v zahraničí). Viz všem známý absolvent náchodského gymnázia Škvorecký. A v každém případě existovalo, myslím, všeobecné povědomí důležitosti znalosti cizích jazyků, svým způsobem jeden z prvních kroků k evropskému společenství ještě dlouho před tím, než Evropské společenství nebo Evropská Unie a jejich velké programy (např. LINGUA) v tomto směru existovaly.
Náchodské gymnázium - a právě tak asi většina předválečných a válečných gymnázií v Československu a protektorátě - bylo institucí výběrovou, tj. školou, jejíž žáci byli ve svém průměru nejen mezi těmi nadanějšími, ale také, pokud šlo o jejich sociální původ, převážně ze středních a vyšších vrstev společnosti. Tato selektivita byla přirozeně trnem v oku komunistickému režimu, který mimo jiné zrušil nižší gymnázium a zavedl pro věkovou skupinu 6 - 14/15letých tzv. jednotnou školu. V 60. a 70. letech proběhly na západě intenzivní diskuse na téma "eguality of oppartunity", tj. o možnostech a demokratických prostředcích, jak zabránit sociálním nerovnostem v přístupu do té doby více či méně selektivních typů škol. A v tomto směru došlo i k důležitým změnám ve strukturách západního školství, např. ke vzniku francouzských "colléges", anglických "comprehensive schools" ap.
V této souvislosti si ale troufám tvrdit (i když to nemohu statisticky dokázat - existují vůbec k tomu nutné statistiky?), že náchodské gymnázium mých let, jako asi většina tehdejších hlavně venkovských gymnázií, bylo sociálně selektivní jen do omezené míry. I když tenkrát většina dětí z dělnických a živnostnických rodin šla po obecné škole na měšťanku a později do učení nebo do nižších odborných škol, žáci z těchto sociálních skupin nebyli na gymnáziu zdaleka výjimkou; myslím mnohem méně, než na francouzském lycée, anglické "grammar school" nebo německém gymnáziu. Navíc byl poměrně častým jevem přechod nadanějších žáků z měšťanky do příslušných ročníků gymnázia. Právě tak ovšem určitý počet absolventů kvarty odcházel na střední odborné školy (obchodní akademie, průmyslovky ap.).
Jinými slovy gymnázium nebylo - na svou dobu - ani nadměrně sociálně selektivní, ani příliš uzavřenou institucí neumožňující průchodnost a přestupy. V tomto smyslu bylo jakýmsi předchůdcem trendů, které se po válce a zvláště po 50. letech staly důležitou součástí vývoje středního školství na západě.
Pokud jde o obsah a zaměření výuky na gymnáziu, je moje osobní zkušenost silně ovlivněna tím, co si vynutila německá okupace, a to především (ne-li skoro výlučně) v humanistických oborech, zvl. v dějepisu a literatuře. O západoevropské historii se už od mé kvinty prakticky nesmělo vyučovat, mnoho spisovatelů českých i cizích bylo na černé listině a všude byly zdůrazňovány německé dějiny, německý zeměpis a německá literatura (ovšem jen ta "nezávadná"). O to větší zásluhu mají profesoři - v náchodském kontextu a i z mé osobní zkušenosti je nutno jmenovat především profesora Propilka, - kteří dovedli do striktně předepsaných osnov a zákazů "propašovat" alespoň částečnou informaci o zakázaných autorech či dějinných událostech. Jinak tomu bylo v matematice a přírodních vědách, kde alespoň já jsem si odnesl hodně. Souvisí to přirozeně jako všude na světě a u každého studenta nejen s existujícími učebními osnovami, ale hlavně s lidskou a odbornou (osobnostní) kvalitou učitelů a individuálními vztahy žáků k nim. Celkově se domnívám, že ve válečném a předválečném gymnáziu, a především v reálném gymnáziu, existovala rozumná, ne-li optimální rovnováha ve výuce humanitních předmětů na jedné straně a matematicko-přírodovědeckých na straně druhé. To se jistě nedá říci o gymnáziu za komunismu, ale také ne o středních školách některých západních zemí dnes.
V jednom směru se ale domnívám, že situace za okupace měla dopad nesmírně pozitivní. Výrazně (a spontánně) přispěla k posílení lidské solidarity jak mezi studenty navzájem, tak mezi studenty a jejich profesory. Gymnázium válečných let (pro nás to náchodské) nebylo polem soutěže a konkurence mezi nadanějšími či pracovitějšími a těmi, co byli méně nadaní nebo pracovití, ani nebylo kolbištěm nebo bitevním polem mezi profesory a žáky, jak tomu bylo myslím alespoň částečně před válkou. Skuteční kolaboranti nebo špiclové prakticky mezi kantory a žáky neexistovali. Hlavním implicitním imperativem byla spolupráce (aniž bychom to tak nazývali) a mnoho z nás, když jsme pak po válce přišli do Prahy a na vysokou školu, jsme na středoškolská léta vzpomínali s nostalgií a s určitým zklamáním z našeho nového kontextu.
Mělo to ještě jeden nepřímý důsledek. Gymnázium a to ostatní - město, zábava, sport, kultura - nebyly dva oddělené světy, vše se naopak prolínalo a doplňovalo. Gymnázium možná nezaujímalo společenský či kulturní střed Náchoda, ale bylo jeho integrální součástí, ne-li důležitým "animátorem" (vzpomeňme na tehdejší majáles).
Tuto úzkou souvislost mezi školou a jejím okolím je možno také považovat za jakousi anticipaci mnohem pozdějších trendů jak na západě, tak v české republice - vývoje, který se často definuje jako "otevření školy společnosti".
Náchodské gymnázium válečných (a jistě i předválečných) let nebylo ve všech směrech a zvláště z hlediska moderní pedagogiky dokonalé. Učení bylo často encyklopedické, bylo málo volitelných předmětů a jen malý nebo žádný důraz byl kladen na to, co se dnes nazývá "individuální výchova", jinými slovy na systém zaměřený na osobní iniciativu a tvořivost jednotlivých studentů. Ti byli mnohem víc předmětem než subjektem vzdělávacího procesu. Mnoho z těchto nedostatků přetrvává do dneška a silně pochybuji, že situace byla v tehdejší době znatelně lepší i v západních zemích, s výjimkou několika mála elitních škol. Václav Černý, kterého jako skoro každý z nás obdivuji, se myslím mýlil, když ve svých Pamětech (díl I.) tak vysoce hodnotil (a takřka idealizoval) francouzskou střední školu ve srovnání s českou. Jistě je ale možné, a řekl bych nesmírně důležité, lépe poznat vývoj západního školství za posledních cca 50 let, od kterého bylo Československo přes 40 roků odděleno a doslova izolováno, z nabytých poznatků se inspirovat, a pokud možno co nejvíce rozvinout spolupráci se zahraničními, hlavně evropskými školami (studijní návštěvy, výměny studentů, společné projekty atd.) A tím se dostávám k závěrečné části své úvahy: dnešní problémy a budoucnost českého gymnázia.
Jak známo, po roce 1948 došlo ke zrušení osmiletých (v případě reálek sedmiletých) středních škol a po roce 1989 k jejich znovuvytvoření, tedy k jakémusi návratu do minulosti, přičemž ale čtyřletá gymnázia souběžně existují a asi budou existovat i nadále. Myslím, že většina české společnosti tento vývoj uvítala a podporuje. V určitých kruzích jsou však vyslovovány i vážné obavy, poukazující především na nebezpečí spočívající v tom, že generalizace osmiletých gymnázií může vést (a možná už vede) ke snížení kvality druhého cyklu základních škol, protože v něm zůstanou jen ti méně nadaní a nižší gymnázium odčerpá většinu lepších žáků. Neboli základní škola se stane více či méně školou odpadovou. Toto nebezpečí asi skutečně existuje. Čelit mu ale podle mého názoru nelze nějakým zákazem vytvářet nová osmiletá gymnázia nebo přetvářet čtyřletá na osmiletá. Nejen že by to bylo řešení společensky a politicky nepřijatelné, ale bylo by to také překážkou k řešení jednoho důležitého problému českého středního školství. Na gymnáziích - tedy všeobecně vzdělávacích středních školách - dnes studuje pouhých cca 16 % věkové skupiny, všichni ostatní jsou na středních školách odborných a v učilištích. Je to zdaleka nejnižší procento mezi vyvinutými zeměmi. České střední odborné školy mají sice už tradičně vysokou úroveň, což ale nic nemění na skutečnosti, že moderní společnost (včetně - ne-li hlavně - její ekonomiky) čím dál tím více vyžaduje co nejdelší a nejširší vzdělání všeobecné a alespoň částečný přesun odborné přípravy z úrovně středoškolské na úroveň postsekundární (ne nutně univerzitní).
Cestu, jak zabránit nebezpečné kvalitativní dualitě mezi základní školou a nižším gymnáziem, nutno hledat v jiném směru, než v omezování vývoje těchto gymnázií. Je jí podle mého názoru rozvinutí toho, co jsem již výše uvedl jako pozitivní rys náchodského válečného a předválečného gymnázia: jeho poměrně malou sociální selektivitu a jeho prostupnost umožňující (a usnadňující) přechody z druhého cyklu základních škol a z jednoho typu střední školy na druhý...
Jiným nesmírně důležitým problémem současnosti a budoucnosti, jehož analýza by ale zdaleka přesahovala předmět tohoto příspěvku, je otázka maturity. Proto zde jen zcela krátce. V České republice přijímají dnes vysoké školy na studium jen asi 50 % uchazečů. Maturita je nezbytnou, ale zdaleka nedostačující podmínkou přijetí. Je to situace nezdravá, která neexistovala před rokem 1948, i když je lehce vysvětlitelná. Na jedné straně jsou kapacity vysokých škol zajisté nedostačující, na druhé straně však zřejmě maturita fakultám neskýtá patřičné záruky, že každý maturant má k vysokoškolskému studiu nutné znalosti a předpoklady. Úroveň maturitních zkoušek se liší od jedné střední školy ke druhé a jejich srovnatelnost je skoro nemožná a ještě problematičtější je srovnatelnost z hlediska mezinárodního, a o tu nám přece také musí jít. Změny a reformy v obou oblastech - ve zvýšení kapacity vysokého a jiného postsekundárního školství, jakož i v obsahu a kritériích maturit - jsou tedy bezprostředně nezbytné.
Nazval jsem tento příspěvek "Gymnázium: včera, dnes a zítra". Chtěl jsem tím říci hlavně jedno. To někdejší náchodské gymnázium mělo bezesporu mnoho vysoce pozitivních stránek - i v mezinárodním srovnávání. V některých oblastech může být - aniž bychom se měli vracet do minulosti - i důležitou inspirací pro gymnázium dnešní a zítřejší.
