Hrstka vzpomínek studenta poválečných let
Napsal jsem sice od své maturitní písemky v roce 1951 řadu vědeckých pojednání, monografií ze svého oboru, avšak nyní jsem ve značných rozpacích, mám-li své vzpomínání na mladá léta napsat formou pro mne zcela nezvyklou, více méně beletrizovanou. Vzpomínky se mi však vybavují tak živě a naléhavě, že se chci pokusit vyvolat představu doby poetického a dychtivého mládí svého a svých druhů, jejichž stříbrný vítr byl začasté drsně přehlušován bouřemi té hrůzné doby.
Parafrázuje vnucovanou nám tezi o vzniku Československa, mohu prohlásit, že bez náchodského gymnázia ani mne by nebylo. Vskutku, moji rodiče se totiž seznámili jako členové profesorského sboru v letech 1928-1929 a žili pak spolu ve vzájemné harmonii celých čtyřicet let, dokud je smrt nerozdělila. Studoval jsem na tomto gymnáziu plných osm let 1943-1951, tedy za tří naprosto odlišných ideologií.
Již dávno před neblahým únorovým pučem praktikovali jsme my studenti "třídní" boj. Bylo to za války v roce 1944, kdy nižší třídy gymnázia měly vyučování v budově obecné školy v Bražci (Náchod 2). Vyvrcholilo tehdy napětí mezi námi primány a surovými sekundány, kteří ve vlaku věšeli mého spolužáka Lokvence za poutka u bot na věšáky kupé, jindy létaly kolem školy kameny a jednou zuřila bitva i na blízkém mostě. Zasáhla však tehdy vyšší moc v osobě statného občana, jedoucího po mostě na bicyklu. Rozzuřil se spravedlivým hněvem, když kámen zasáhl řidítka, a obrátil nepřítele na zbabělý útěk.
Cesta domů podle Metuje skýtala také četná povyražení. Tak Láďa Fiedler měl jisté potíže s aktovkou plnou knih a sešitů, kterou jsme mu poslali do říčního proudu skluzem po svahu. Šťovík hojně rostoucí na travnatých březích, měl pro nás výbornou chuť, lepší než oblíbené šumáky, barvící jazyk. Jednou jsem z máchadla odstrkoval klackem tající ledové kry a spadl do vody. Naštěstí bylo blízko domů a maminka mne po prvním leknutí duchapřítomně vymáchala ve vaně v teplé vodě, takže jsem vyvázl bez nastuzení.
Ve třídě jsem měl značnou nevýhodu v tom, že se o mých školních prohřešcích okamžitě dověděl můj otec. Tak když jsme se honili a skákali o přestávce po lavicích, pan profesor Peiskar mne nejen citelně potrestal zataháním za krátké vlasy na spánku, ale také ihned ve sborovně žaloval svému kolegovi-mému otci.
Od roku 1946 jsme bydleli v ředitelském bytě, v přízemí zadního křídla budovy. Protože jsem ráno chodil do vyučování přes ředitelnu a hovornu, mohl jsem vyrazit od snídaně až těsně před osmou. Když jsem pak běžel kolem školnického bytu, školník Beneš spustil sice zvonek, ale vypnul jej teprve, když jsem ve druhém patře předbíhal paní profesorku Kešnerovou, kráčející do třídy.
Abych oslabil své chlapecké hříchy, byl jsem horlivým katolíkem a chodil pravidelně na nedělní mše svaté v aule gymnázia i ke zpovědi. Jako věrný žák dobrotivého profesora náboženství Plocka šlapal jsem někdy také měchy varhan v téže aule. V kvartě pak moje církevní kariéra vyvrcholila, neboť jsem zpíval roli evangelisty při pašijích v malém kostele sv. Michala v parčíku vedle gymnázia. Pamatuji se dodnes na kritickou chvíli, kdy po mém "Za onoho času řekl Pán Ježíš učedníkům svým", můj starší kolega v roli Ježíše nasadil falešný tón. Měli jsme pak co dělat, abychom se vrátili do správné tóniny.
Když už jsem u té hudby, nelze mi nevzpomenout na nadšeného a neúnavného buditele našich hudebních vloh, pana učitele Augustina Ptáčka. Podařilo se mu vykřesat z našich nepočetných řad hned několik hudebních souborů, smíšený jinošský pěvecký sbor, a dokonce také orchestr. Jeden z mých silných pěveckých zážitků bylo sólo, které jsem zpíval se sborem v aule někdy brzo po válce: "Soldatuški, bravo rebjatuški, gdě že vam radnaja...". Sbor hromově odpovídal asi tak jako kdysi u ohňů houfy Suvorovových vojáků, když táhli Náchodem v roce 1800. Nu, byla to doba poválečné rusofilské euforie. Sklidil jsem tehdy sladké ovoce svého výkonu od profesora Lišky: Pochvalně se o mně vyjádřil tatínkovi a měl jsem to pak stále dobré v chemii.
Ve vyšších ročnících nás zasáhla kolize problémů osobního dospívání s bouřemi společenskými, i když patnáctiletého chlapce se tyto zmatky nedotýkají tak hluboce jako zralého muže. Vzpomínám na onen dramatický týden února 1948, kdy se ve třídě denně hádala skupina prokomunistická s námi ostatními. Dosah těchto vpravdě historických událostí jsme zdaleka netušili. Se spolužákem a kamarádem Fiedlerem jsme se ráno 25. února ve škole ostře pohádali, ale už odpoledne jsme spolu vesele v Třešinkách lyžovali.
Netrvalo však dlouho a spory se přiostřily a začali jsme podle politického zaměření rozlišovat i naše profesory. Jedna nechvalně proslulá kantorka nám v hodinách občanské výchovy názorně předváděla , co je třídní nenávist. Jiní však nám svým neochvějným postojem dávali příklad, jak se má chovat čestný a svobodymilovný člověk. Za všechny zde uvedu pana profesora Propilka, který byl za své neskrývané demokratické přesvědčení zanedlouho doslova ze školy vyhozen. Osobnost tohoto drobného a skromného profesora přímo vyzařovala nadšení pro hodnoty ducha a vnitřní sílu charakteru. Patřil spolu s profesorem Vojtěchovským mezi ty šťastné, Bohem obdařené pedagogy, kteří dokázali zvláštním kouzlem přenést svůj smysl a zaujetí pro pravdu a krásu na své žáky.
Osobně jsem okusil na vlastní kůži, co je "lidově demokratický režim" hned v červnu 1948 při Sokolském sletu. Sledovali jsme s otcem mohutný průvod Prahou a provolávali s ostatními "Ať žije prezident Beneš!" Tajní nás zadrželi a odvedli do Bartolomějské. Otec důrazně protestoval, byl však ode mne odtržen a na policii ztlučen po obličeji. Po krátkém výslechu nás oba propustili a na štěstí nebyl případ hlášen do Náchoda. Měli zřejmě takových prohřešků tolik, že na všechny neměli dost času.
V době před maturitou v roce 1951 šlo o to, kdo bude připuštěn k této zkoušce. Přišla mezi nás zástupkyně městského výboru Svazu mládeže a velmi se podivovala, jak můžeme hájit myšlenky Masarykovy a být stoupenci demokracie. Bohužel, řada mých spolužáků nebyla skutečně z třídních a ideologických důvodů k maturitě připuštěna. Tímto diametrálním obratem skončil proces naší morální výchovy, započatý v primě demokratickými zásadami tolerance.
Díky svému vědnímu oboru , aplikované matematice, a vědeckým výsledkům v Matematickém ústavu Čs. akademie věd, kde jsem od r. 1963 pracoval, dostal jsem se i přes svou politickou angažovanost do světa. Přednášel jsem na vysokých školách v Indii a kratší dobu v různých zemích západní, jižní i severní Evropy. Byla to zajímavá a leckdy i dobrodružná zkušenost.
V době mého indického pobytu (ve službách UNESCO) zemřel v Praze můj tatínek. Dostal jsem dovolenou, abych se mohl účastnit jeho pohřbu. Hluboce mne dojala početná účast otcových přátel a známých z Náchoda na kremaci v Praze v lednu 1969. Posílila mé přesvědčení, že život a dílo mého otce zůstalo nesmazatelně zachováno nejen v mém srdci, ale i v historii náchodského gymnázia, kde tak dlouho působil. Svým vždy poctivým a laskavým jednáním, svědomitostí a životním postojem byl příkladem nejen mně, ale myslím, že i mnohým z jeho kolegů a žáků. Jeho památce věnuji vděčně tento příspěvek.
