Alexandr Skalický, vlastivědný pracovník, památkář, mat. r. 1952

Co mi dalo náchodské gymnázium

Mé nejkrásnější vzpomínky na gymnázium jsou spojeny především se zájmovými aktivitami, ke kterým škola dávala příležitost mimo náplň povinné výuky. Pro mne to byl především výtvarný kroužek, vedený prof. Jiřím Votýpkou, a možnost zájmového studia v odborné učitelské knihovně, vedené prof. Novákem, a školní knihovně, vedené prof. Vojtěchovským. Před nástupem tak zvaného socialistického školství bylo dostatek času věnovat se rozvíjení vlastních zájmů a předpokladů. Nikdo ze studentů neměl žádné další povinnosti.

Volný čas nikdo nepromarnil. Výuku výtvarné výchovy vedl prof. Jiří Votýpka (1912-1972).

Přišel do Náchoda z Prostějova a výtvarnou výchovu nepovažoval za zaměstnání, ale za osobní seberealizaci. Byl rád obklopen mladými lidmi a rozvíjení jejich zájmů a předpokladů věnoval veškerý svůj čas nejen pracovní, ale také osobní volno. Já sám jsem každou druhou sobotu odpoledne přicházel za ním do jeho nevelkého bytu na hovory o umění, politice a životě. Byl založením bytostný demokrat a marxistickou vědu nikdy "nepochopil". Nástup komunismu a vlnu propagandy s ním spojenou a nutnost různých aktuálních výzdob ve škole i jinde považoval jen za příležitost k uplatnění výtvarné práce. Pro nás studenty, kteří jsme byli kolem něj, to byla možnost poznat všechny finty výtvarné aranžérské práce a v praxi si je vyzkoušet. Pedagogickou i výtvarnou zkušenost prof. Votýpka uplatňoval také v mnoha směrech mimo rámec školy. Pro Komorní hudbu v Náchodě vytvořil krásný linorytový plakát. Vynikající výtvarnost a vtip toho řešení nebyly tenkrát v Náchodě vůbec pochopeny. Bylo nejdůležitější, že plakát byl vytvořen z nadšení a zadarmo. Prof. Votýpka vyhledával mezi studenty talenty a podněcoval je k výtvarným aktivitám. Jedním z jeho tehdejších objevů byl Josef Lamka a druhým Ivo Švorčík.

Rád vzpomínám na cenné vybavení výtvarného kabinetu. Na sbírku reprodukcí, kreseb starých mistrů a sádrových modelů, podle kterých jsme v odpoledních hodinách kreslili. Kabinet měl dobře vybavenou knihovnu, kde byly všechny ročníky časopisu Hollar a mnoho jiných dalších podnětných publikací. Tady jsem se seznámil se vzácnou monografií Feliciena Ropse, vydanou v Praze 1924. Po nástupu komunismu byla ihned zařazena mezi zakázané knihy a nikdy jsem se s ní již nesetkal. V čase, který mi pan profesor věnoval ve svých vzácných volných chvílích, měl jsem možnost s ním prodiskutovat sborník Střetnutí, který byl v jeho soukromé knihovně. Je to sborník kritik, který spolek MÁNES vydal jako stanovisko našich uměleckých osobností k výstavě sovětského výtvarného umění, uspořádané v Praze po druhé světové válce. Z jeho knihovny jsem také poznal Sorokinovu knihu Krize našeho věku. Možnost diskutovat o podobných knihách se svým oblíbeným profesorem byla pro mne významnou školou.

V odborné učitelské knihovně jsem zásluhou profesora Nováka měl volný přístup k literatuře brzy zakázané, ale pro mne stále přístupné. Jména filozofů jako Pascal, Schopenhauer, Kant, Platon, Aristoteles, Nietzche, Bergson, Rádl, Úlehla, Masaryk, dostala pro mne konkrétní smysl. V profesorské knihovně byly všechny ročníky časopisu Volné směry a měl jsem je pečlivě prostudované od prvního do posledního ročníku. Dějiny umění Elie Faura mne uváděly v nadšení.

Byla tu i jiná cenná literatura. V době, kdy nám prof. Hrubecký v učebně přírodopisu přednášel o novém marxistickém pojetí dědičnosti, prostudoval jsem si Mendelovu knihu o dědičnosti. Pamatuji se, že mne prof. Hrubecký jednou zavolal do kabinetu a zeptal se mne, co soudím o dědičnosti. "Mezi žáky se mluví o tom, že přednáším lži a nepravdy", řekl mi. Měl jsem mu sdělit svůj názor. Nezapřel jsem své oblíbené filosofy a řekl jsem po pravdě, co o tom soudím. Ztratil jsem sympatie pana profesora. Řekl mi, že s těmito názory nikdy neuspěji. Tehdy jsem pochopil, že problém pravdy a cti v totalitě je řešitelný jen pevným osobním přesvědčením , pouze morálkou a kulturou. Brzy jsme si to mohli ověřit na příkladu profesora Propilka, který raději opustil milovanou činnost pedagogickou, než by se podrobil bezohledné a bezduché politické moci. To vše, čeho jsme byli tehdy svědky, poznamenalo mnohé z nás studentů. V době nástupu totality jsme byli mladí lidé, plní optimismu, energie a humoru. Vzpomínám, jak kdysi moji spolužáci cestou ze školy šli v řadě za sebou, jednou nohou na chodníku, druhou ve vozovce a vykřikovali do kroku levá, levá. Politická ulice pochopila studentskou recesi jako politikum a profesorský sbor se musel legráckou zabývat jako problémem politickým.

Já sám nejraději vzpomínám na ty učitele, kteří nám dávali víc než jen (kvalifikované) lekce povinného učiva. Na ty, kteří nás učili žít a orientovat se v životě. Pro mne to byli profesoři Votýpka, Propilek, Vojtěchovský, Dr. Hlaváček, Novák. S profesorem Votýpkou jsem udržoval přátelský vztah ještě dalších dvacet let po odchodu ze školy. V šedesátých letech jsme byli společně několikrát v Praze na výstavách nastupujícího českého moderního umění, které se v té době hlásilo o slovo.

Pro nás studenty mělo velkou cenu kulturní prostředí městského divadla a knihovny.

Mám dojem, že programy divadla a Komorní hudby těsně po válce byly velmi hodnotné a velmi navštěvované. My studenti jsme pravidelně obsazovali bidýlko. Návštěvy kulturních akcí pro nás tehdy byly zábavou, ale dnes vím, že měly význam pro naše vzdělání.

Volný čas jsme ovšem trávili také jinak. Městská plovárna byla po válce v původním, tehdy stále vyhovujícím stavu. Specifický kulturní ráz jí dodávala vzácná socha ženského aktu Břetislava Bendy. Za krásných letních dnů zde bylo oblíbené místo schůzek náchodských gymnazistů. V zimě jsem se svými spolužáky chodil lyžovat na kopec Dobrošov. Záchytným bodem před špatným počasím a příležitostí se ohřát teplým čajem byla Jiráskova chata na vrcholu Dobrošova. Ta byla tehdy na vrcholu společenské obliby po celý rok.

Při pohledu zpět mi připadá, že doba tehdejšího, takřka masového zájmu jak o kulturu, tak o sport a prostou společenskou zábavu byla specifickým projevem tehdejší dobové, nikdy neopakovatelné atmosféry.

Výchova a kulturní orientace, získaná na gymnáziu, mi musela stačit na celý život a přivedla mne do ateliérů nekonformních výtvarníků, kde jsem našel přátele: Medek, Istler, Preclík, Sklenář, Anderle, Vyleťal a řada dalších. Po celá léta komunismu jsem se pohyboval mezi vynikajícími výtvarníky, do jejichž pracoven komunismus nikdy nevstoupil. Moje zaměření na kulturní politiku bývalého spolku MÁNES mi umožnilo sblížit se také s malířem Janem Bauchem. Dvacet šest let jsem sledoval jeho tvorbu a život. Vážím si toho , že jsem měl možnost shodovat se s ním v názoru na život a umění.