Diskusní kroužek v době totality.
Studovali jsme na náchodském gymnáziu v letech 1950-1953, nedlouho po "únorovém vítězství pracujícího lidu", tedy v létech tuhého stalinismu. Byla to doba povinného členství v ČSM, kdy naše třídní profesorka, aktivní komunistka, při hodinách občanské výchovy vyzvídala, jak se naši rodiče stavějí k některým tehdejším politickým událostem. Skládali jsme Fučíkův odznak, jezdili na řepné a bramborové brigády a v březnu 1953 po Stalinově smrti jsme se shromáždili na náchodském náměstí a poslouchali smuteční projev V. Širokého, vysílaný z Prahy, v němž přísahal věrnost "geniálnímu vůdci proletariátu".
Náš ročník 1935 prožil snad všechny školské reformy té doby. Nakonec jsme oktávu "udělali" během několikatýdenního prázdninového kurzu, kdy jsme ještě občas stěhovali lavice pro nově zřizovanou jedenáctiletku. Skauting, který jsem miloval, byl už dávno rozpuštěn...
Češtinu a angličtinu nás tehdy učil prof. Zd. Vojtěchovský, který svou hřejivou lidskostí a jistou sympatickou neformálností a přátelskostí vzbudil naši důvěru. Z jeho chování a občasných náznaků jsme jasně vycítili, že rozhodně nemůže být stoupencem režimu. A to jsem se o něm ještě dověděl, že je věřícím evangelíkem.
Brzy jsme se spolu spřátelili a sblížili. Byl jsem tehdy ve věku hledání světového názoru a toužil jsem tříbit své názory v jakémsi diskusním studentském kroužku, který by byl protiváhou oficiálního myšlenkového suchopáru tehdejší školy.
Domluvili jsme se s panem profesorem, že takový kroužek uskutečníme. A scházeli jsme se až do maturity. Kmenovými členy kromě nás dvou byli Josef Hrbotický, Eduard Valášek, Zdenka Turková a Miluše Lorencová. Příležitostně jsme však na schůzky zvali i některé přátele.
Vznikla tak krásná tradice. Scházeli jsme se v různých bytech, vyslechli zajímavou přednášku a pak diskutovali. Je na co vzpomínat!
Živě si vybavuji, jak prof. Propilek, tento vzácný člověk mimořádné mravní síly a opravdovosti, politicky odvážný a křesťansky bytostně skromný, nám přednášel o F. M. Dostojevském. Pamatuji se, jak rozebíral Dostojevského myšlenku "Pokoř se, hrdý člověče", a srovnával ji se známým výrokem Gorkého "Člověk - to zní hrdě!" Jindy promluvil na literární téma s překvapivým názvem: O romantickém titanismu v Babičce Boženy Němcové.
Profesor Vojtěchovský nás záhy seznámil s protestantským farářem z Hronova B. Potměšilem. Ten se pak stal pro některé z nás dlouholetým i celoživotním duchovním rádcem. Tento neobvykle nadkonfesijní, nedogmatický, někdy snad až heretický, avšak hluboce náboženský člověk, a možno říci i myslitel, předával nám v obsáhlých, svobodných a meditativně laděných rozhovorech hodnoty zřetelně nadčasové. Vzpomínám na první vstup B. Potměšila do našeho kroužku. Tehdy Eda Valášek, ovlivněn knihou amerického racionalisty Th. Paina Věk rozumu, rozebíral různé protimluvy v bibli. Vydatně ho ke svobodnému vyjadřování - jak jinak - povzbuzoval prof. Propilek.
Jezdili jsme v těch letech a ještě po vstupu na vysoké školy také za prof. Vojtěchovským do vesnice Pustá Rybná na Vysočině, kde pobýval se svou rodinou o prázdninách. Bydleli jsme tam v malém stanovém táboře, jinak také po chalupách. Jeden rok tam s námi byli také Jiří Černý, Jan Žďárek, Jaroslava Potměšilová, Eva Turková a můj vysokoškolský kolega Zdeněk Halus.
S prof. Vojtěchovským jsme také chodívali do nedalekých Daňkovic, kde byl evangelickým farářem jeho přítel J. A. Verner. Byl to obdivovatel a přítel básníka Jakuba Demla, s nímž se znal dlouhá léta a který mu od prvního setkání říkal skautík. Farář Verner byl člověk zvláštní zářivé zbožnosti, prostý a čistý protestantský vysočinský farář. Díky jemu mám dodnes jednu knížku s osobní Demlovou dedikací.
Našeho kroužku se občas účastnil dr. Miloslav Hlaváček, tehdy ještě trpěný ředitel gymnázia. Byl to vážný, ušlechtilý člověk, typ prvorepublikového profesora. Hovořil s námi o západní a východní interpretaci Einsteinovy teorie relativity, o Kantovi a teorii poznání.
Zd. Vojtěchovský získal dokonce k jedné přednášce literárního vědce a kritika profesora Václava Černého, trávícího s rodinou dovolenou v České Čermné. Sešli jsme se s ním v poněkud větším počtu kdesi v dobrošovských lesích, byli s námi filosof Jiří Horina z Hronova a Jana Švábová, tehdy snad už z Prahy. Protože však začalo pršet, uchýlili jsme se do nedalekého krytu dobrošovské pevnosti. Zde jsme - v prostředí skutečně neobvyklém a konspirativním - vestoje vyslechli informativní přednášku profesora Černého o základech evropské kultury a civilizace.
Při pohledu zpět, když vzpomínám na onen diskusní kroužek a lidi, kteří měli odvahu a zájem nás v té těžké době utvářet, uvědomuji si, že moje osobní životní historie i současné souřadnice, byly by bez jejich vlivu odlišné.
Za všechno to, co mně dali, chci žijícím vroucně poděkovat a na zemřelé vděčně vzpomínat. Však také, když se vracím čas od času do rodného Náchoda, vracím se velmi rád. Ke svému domovu, ke svým kořenům, do krajiny svého dětství a mládí, ke svému "gymplu". A také proto, abych načerpal novou energii.
Znovu tam prožívám smysluplnou spojitost minulého a přítomného času svého života. A když odjíždím, zamávám s nadějí, že se tam zase vrátím ....