Rudolf Matys, básník, redaktor Českého rozhlasu, mat. r. 1955

Až o mnoho později..... aneb těkání paměti

Patřím k maturitnímu ročníku 1955. Mizerná doba, možná jedna z nejhorších v tomhle století. A my přišli až k hotovému. Když se násilně lámal chléb i naší budoucnosti, nebyli jsme ještě u toho.

Na náchodský gympl jsem tedy přišel už náležitě "impregnovaný": jistě nenáležitou četbou a tak trochu i skautem, ministrantováním a od prvních dnů korejské války skoro každodenním poslechem "Svobodky". Věděl jsem tedy své - ale taky jsem už dost přesně tušil, před kým to své můžu říkat (patřil k nim i náš předseda třídy Jarda Čermák, řečený Tvíza) - a před kým radši ne... Bohužel, začali jsme si až moc časně zvykat na opatrnost, na okliku, na strach, na striktní hranici mezi soukromým a veřejným, zkrátka zacvičovat se na přežití. Bylo to smutné - a asi horší, než to měla generace předcházející, která získala přece jen víc protilátek ze svobodnějších časů. Později"bolševik" ani nenabízel vliv, ale jen a jen vyprázdněnou moc... Jistě nemám právo hovořit za generaci, ba ani za její "příbuzenský" kousek ne. A nechci ani svůj mladistvý odpor k režimu nějak zveličovat, vždyť ještě ve dvaceti mi vůbec nevadilo, že hrhrhr publikuju své mlíčňácké básničky, zatímco velký básník Zahradníček trpí na Mírově.

A jen s lehkým studem se přiznám, že kdybych dnes uslyšel některou z těch dávných, jistě strašlivých optimistických halekaček á la Zítra se bude tančit všude, neozval by se ve mně jenom odpor a výsměch: zpívaly si je přece i holky, které se mi tenkrát tolik líbily, a spolužačce V.Š. se přece její nedosažitelná tajemna klenula pod svazáckou košilí stejně uhrančivě a omamně, jako kdyby je překrýval hedváb perské princezny. Ládovali jsme do sebe jak do elastických střívek neuvěřitelné hovadiny z buněčných lepíren podvodnických akademiků Lysenka a Lepešinské, memorovali jsme u tabulí strašlivé nadávky na adresu různých buržoazních pavěd, genetiky, kybernetiky či strukturalismu. A když jsem u maturity z nadměrné snaživosti připomněl, že znám taky jméno Jiřího Ortena, ta dobrá duše paní profesorka Brožová se nejdřív s výrazem zoufalství podívala na mne a pak plaše po komisi, které to jméno na štěstí nic neřeklo. Nezapomenu na ten její úlevný úsměv!

Nevím o nikom, kdo by se chtěl podobat hystericky vytřeštěným hrdinům Mladé gardy nebo pohádkovému geroji Julkovi. To se jen našprtalo - a šlo se na hřiště, do tanečních, na čaje. Nebo na biliár do Port Arturu. Myslím, že se i dost četlo.

Já jsem na ty sporty a taneční merendy tenkrát moc nebyl, a tak jsem "zdrhal" jinak a jinam, pokud možno co nejdál: a tedy do astronomie. Vlastně jsem vedl i v předastronautické éře dost navštěvovaný astronomický kroužek. Konal se nutně večer a studenti v něm přirozeně hledali i jiné sekundární zisky povýtce nevědeckého charakteru, čemuž jen těžko mohl zabránit mile nepřísný pan profesor Beran coby "dozor". Ostatní kantoři: až mnohem později jsem si uvědomil, o co těžší než my to v té době mohli mít... Teprve v 60. letech jsem se setkal se vzácným ušlechtilcem a hlubokým vzdělancem prof. Propilkem, obětí poúnorového běsu, kterého jsem žel už jako profesora nezažil. Ale zažil jsem jiné - a vlastně skoro na všechny vzpomínám rád, i po všemožných korekturách "vzpomínkových klamů". Skvělost osobnosti Zdeňka Vojtěchovského jsem měl možnost poznat a vychutnat až ve své třicítce, ale už tenkrát jsem moc dobře tušil, že obecně milovaný "Vojta" je prostě formát docela nadškolního, nadokresního kalibru, na "jeho" anglinu jsem se vysloveně těšíval, a nejen proto, že to byla "nejkapitalističtější" řeč, ale pro tu jeho jedinečnou směs chápavé tolerance a projemněle ironického humoru, pro jeho vrozený "common sense" a ohromnou svobodomyslnost, což všechno byly znaky docela jiné krevní skupiny než té, jaká visela nad námi v rudých transfuzních buňkách pro povinně každodenní napichování. Stejně tak mi tenkrát stačilo zahlédnout nenápadné pohrdlivé gesto nad nějakým dobově euforickým blábolem - a já už věděl, že profesor Votýpka je prostě slušný člověk. A že jenom "musí". Stačilo to - teprve potom jsem se dověděl, že byl i víc... Že byl např. "dost vzdálen chápání vědeckého světového názoru", jak o něm napsala v gymnaziálním Almanachu r. 1977 naše třídní, prof. Ullrichová. Dostávali jsme tedy i spontánní školení v lapání odstínů, náznaků, chápání "mezi řádky" i v metakomunikaci. Docela jsme to později potřebovali...

Taky myslím, že se snažil ze všech svých plachých sil nebýt duchovním nevolníkem doby profesor, z něhož pro mne nejintenzivněji vyzařovala "stará škola"- fyzikář dr. Hlaváček. Žádnou pedagogickou "rychlokvaškou" pro mne nebyl ani věčně melancholický prof. Myšák. Měl jsem toho profesorského Turgeněva rád - a taky k profesoru Hrubeckému jsem se blížil celkem důvěřivě a beze strachu, instinkt mi říkal, že se toho robustního medvěda (spíš opravdu medvěda než "bejka", jak znělo jeho přízvisko!) nemusím bát, a jistě právem. To u mé třídní, už zmíněné prof. Ullrichové, nebylo. Leckdy jsem míval lehká mrazení v zádech. Ne že by mi proslulá "Anežka" někdy ublížila, ale (opět raná lekce z náznaku) nebyla to asi moje adolescenční paranoia, když jsem z leckteré její drobné poznámky na něčí adresu(netýkala se třeba tebe, spolužáku Jardo Štrasi?) vyrozuměl hrozbu: že ona ví a že by eventuálně dokázala aplikovat "třídní přístup" tvrdě a důsledně. Pokud moje studentská zkušenost sahá, neaplikovala. Až později (znovu: až později!) jsem prohlédl, že její zarytý revoluční puritanismus byl nejspíš chladnou vášní proselytky, která začínala vychutnávat slasti komunistického kláštera. Poturčena, až do hrdel a statků, ale "po svém byla pravdivá".

Ale sem jsem se vlastně vůbec nechtěl dostat: do sociopatologie a do politiky. Ale co s tímhletím tématem, nechci-li uvíznout v citových omletinách: pro osmapadesátníka je k nim po čtyřiceti letech cesta proklatě krátká. Byla to třeba hnusná doba, ale já osobně poznal i horší. A nikdo z těch, kdo byli tehdy "nade mnou", tj. kantoři, mi ji (na rozdíl od těch pozdějších) rozhodně nečinili ničemnější, než byla. Spíš naopak. Je to strašlivý rozpor mezi "velkou" a "malou", soukromou historií. V Náchodě, místě mých "všech krás světa", mi vždycky bude dobře. Možná i proto, že tam už skoro nikoho neznám a tedy si můžu svobodně představovat, že tam v září nastoupím řekněme do oktávy, kam se mnou bude chodit V.Š. a na anglinu budeme mít zase jen Vojtu. A že se konečně pořádně ten jazyk doučím. Aspoň na desetinu znalostí Josefa Škvoreckého. Vždyť je to hanba...

A když už to celé bylo vlastně hodně o "politice", taky tak skončím. Měl jsem vlastně náramné štěstí: podařilo se mi nikdy nebýt pionýrem, v ČSM jsem nejspíš byl, ale tak formálně, že jsem si svazáckou košili, v níž se povinně muselo maturovat, koupil v krámě vedle radnice až dva týdny před maturitou. Přímo zázračně se mi vyhnuly dotazníky s otázkou, jak jsem se "vyrovnal s náboženskou otázkou" (to by bylo pro mě kruciální dilema!)a tohle štěstí mě pak provázelo po celý život: můj strážný andělíček svým křídlem ode mne odehnal partajní námluvnické Kecaly i jejich zákeřně temné bratříky z StB, nikdy mne nelanařili. Taky tohle připomenutí hází svou hrst světla do časem už zašlých barev na obrazu gymnaziálních vzpomínek. Je už dávno za sítnicí, ustálený do nepomíjivosti, je tam, kde se melancholie mění v krásnou halasovskou "létavici hudby"...