College Station, Texas, 18. září 1995.
Milý pane profesore Vojtěchovský,
možná, že Vás překvapí, odkud odpovídám na Váš laskavý dopis se žádostí o můj biografický příspěvek do almanachu k chystaným oslavám kulatého výročí naší náchodské Alma Mater. Možná ale, že ani ne, vždyť Vy dobře víte o mých toulavých botách. Tento semestr přednáším na Texaské A&M Universitě v College Station předmět nazvaný chování hmyzu, předmět, kterému jsem zasvětil svou, dnes už více než třicetiletou kariéru entomologa z povolání.
Víte dobře, že broučkaři se nikdy u veřejnosti příliš velké vážnosti netěšili, a jejich zaujetí pro mikrosvět šestinohých bytostí byl vždycky považován víc za podivínství než za chvályhodnou činnost. Ani naše současná pragmaticky orientovaná společnost nás nebere moc vážně, pokud ovšem někde nevypukne kalamita škůdců, jíž padnou za oběť třeba stovky hektarů lesa, tuny cenného osiva, nebo pokud nám ta havěť přímo neleze do bytu. Abychom v takových případech nemuseli příslovečného bycha pozdě honiti, snažíme se z toho svého koníčka udělat aspoň trochu "společensky prospěšnou činnost". Znamená to v podstatě, že se snažíme přijít na kloub zákonitostem života a vývoje těchto miniaturních, ale neuvěřitelně početných spoluobyvatel naší planety (odhaduje se, že na světě žije miliarda miliard jedinců hmyzu) a hledat způsoby oboustranně prospěšné koexistence.
Naše snažení - aspoň na samém začátku - spadá do kategorie základního výzkumu, a ten se nedá provádět jinak než v otevřené mezinárodní spolupráci. Proto jsme se i v době totalitní uzavřenosti snažili udržet napojení na zahraniční vědecké instituce a pokud to šlo spolupracovat s kolegy na všech kontinentech. Nebylo to snadné, někdy to vyžadovalo kompromisy, jindy napomohlo i trochu štěstí. To jsem měl i já, neboť jsem obhájil kandidaturu za pražského jara v osmašedesátém a hned nato jsem získal možnost odjet na postdoktorátní stáž do Spojených států. Tam jsem přežil všechny ty páteř ohýbající prověrkové peripetie doma a začátkem sedmdesátých let jsem se vrátil domů. Mnohé americké kolegy dost mrzelo, že jsem "opovrhnul" nabízející se svobodou a výhodami i svody konzumní společnosti. I doma jsem byl považován za cvoka, ale jako broučkař jsem na to byl ostatně zvyklý. To nejcennější, co jsem si z Ameriky odvážel a co podstatně ovlivnilo moji další profesionální dráhu, byly zkušenosti a výsledky mého bádání vtělené do svazečku prací o hormonech a chování mouchy masařky, které jsem opublikoval v prestižních vědeckých časopisech, a několik, dnes mohu už říci životních přátelství s kolegy z oboru. Od obojího se rozvíjela moje další kariéra.
Rozetnout to emigrantské dilema před návratem do normalizujícího se domova bylo i pro mne těžké. Dodnes cítím tu tíseň a beznaděj, když se letadlo vzneslo nad New York a já jsem si při pohledu na manhattanské mrakodrapy se sochou Svobody v pozadí uvědomil, že tuto rajskou zemi, kde mi bylo tak dobře a kde jsem se tolik naučil, už nikdy v životě nenavštívím. Naštěstí se tato chmurná představa nevyplnila. Není toho svědectvím jen tento dopis. Už v sedmasedmdesátém a pak ještě o sedm let později se mi podařilo (ano, to je to správné slovo) překonat bariéry mocenské zvůle, takže jsem mohl přijmout pozvání působit, tentokrát už jako hostující profesor, opět na dvou amerických universitách. Samozřejmě, že to moje vztahy a spolupráci s tamními kolegy ještě posílilo, a tak, když padla železná opona, trávil jsem doma méně času než ve světě.
Mou dávnou touhou už od klukovských let bylo vidět na vlastní oči Kilimanžáro. I to se mi po listopadové revoluci splnilo, když jsem dostal příležitost pracovat jako konzultant na americkém projektu věnovaném studiu hospodářsky snad nejvýznamnějšího afrického hmyzu, mouchy tsetse - přenášeče spavé nemoci člověka i dobytka. Umožnilo mi to strávit více než dva roky v keňském Nairobi a realizovat ty klukovské sny při pracovních výjezdech i na soukromých safari do všech koutů rajské Východní rovníkové Afriky. Ironií osudu je, že mi k tomu dopomohlo moje, pro mnohé lidi tak nepochopitelné zaujetí pro intimní život opovrhovaných much.
Snad abych se také ohlédl do svých gymnaziálních let (i když se gympl tenkrát jmenoval jedenáctiletka) a podíval se, zda některý z kořínků mého vztahu k přírodě neroste třeba ze školní zahrady, kterou měl za našich let pod kuratelou zesnulý pan profesor Hrubecký. Do Náchoda do školy jsem začal jezdit už s pevným rozhodnutím, že se jednou stanu biologem, ale panu profesoru Hrubeckému jsem se s tím svěřil až těsně před maturitou. Ostatně středoškolská biologie v padesátých letech byla u nás trestuhodně zjednodušená na učení o pánech Mičurinovi, Lysenkovi a paní Lepešinské, a tak se dnes ani nedivím, že ve mně profesor žádnou biologickou hvězdu neviděl a byl dokonce upřímně překvapen, když jsem mu před maturitou oznámil, že jsem si vybral jeho předmět jako svůj volitelný, protože chci pokračovat ve studiu na biologické fakultě. Vzpomínám, jak jednou, když přiděloval témata referátů o naší činnosti na školní zahradě pro jakousi okresní konferenci mladých mičurinců, mne nechal mluvit o přípravě zákvasu ze slepičího trusu (což ve mně, pamatuji se, vyvolalo pocit křivdy z nedocenění), zatímco referáty o šlechtitelských úspěších náchodských pěstitelů středoasijské pampelišky (jejíž latex měl zachránit gumárenský průmysl celého tehdejšího tábora míru) a podobná budovatelská témata připadla v přírodopisu ambicióznějším spolužákům, dnes většinou úspěšným primářům.
S panem profesorem Hrubeckým jsme však našli společnou řeč později při abiturientských schůzkách i jiných příležitostech, a zvlášť mě potěšilo, když jsem ho jednou v Hronově objevil mezi účastníky besedy o mé první populárně naučné knížce o hmyzu. Na ten večer budu dlouho vzpomínat.
Z mého hronovského ochotnického mládí ve mně asi zbylo trochu toho divadelnického exhibicionismu. Snad díky němu jsem se neuzavřel se svými mouchami, plošticemi, obaleči, zavíječi, šváby a další havětí jen do své laboratoře, ale snažil jsem se poznatky o jejich životě a chování tlumočit prostřednictvím své literární činnosti i spoluprací s televizí a rozhlasem. Chtěl bych pro biologický výzkum především nadchnout talentované mladé lidi. Snad je to dnes, kdy je jedním z negativních průvodních jevů současné společenské transformace hrozba krize vzdělanosti, ještě důležitější než kdy jindy.
Milý pane profesore, nevím, jestli to, s čím se Vám tu svěřuji, může zajímat ty stovky dalších Vašich studentů, jimž je almanach určen. Usoudíte-li, že snad ano, můžete dopis otisknout jako příspěvek a vzpomínkové ohlédnutí jednoho ze žáků "Vaší" třídy, třídy, která je Vám především vděčná za to, že jste nám, nezralým tenkrát zelenáčům, ukazoval v tom citlivém období našeho života a politicky složité době svou příkladnou osobností i životní filosofií tu správnou cestu.
Přeji Vám hodně zdraví do dalších let života a těším se na setkání v Náchodě.
Váš
Honza Žďárek