Ing. arch. Jan Valášek, Kanada, mat. r. 1957

Pohled z ciziny

Chodil jsem do Jedenáctileté střední školy v Náchodě mezi roky 1954 a 1957. To bylo v době tzv. jednotného školství, upraveného pro potřeby státní a politické struktury, která se ideologickou machinací pokoušela udržet mocenské postavení.

Výjimky z této neblahé situace byly mnohé, ale značně omezené: nezaprodané udržování tradic humanismu a humanitního idealismu v srdcích lidí, vlastenectví, romantiky poezie, přírody a lidských vztahů.

Tradiční gymnázia tyto hodnoty měla. Náchodské gymnázium nebylo výjimkou a tuto tradici si udrželo dost dlouho do těžké doby.

Moje generace byla zasažena "novým přínosem" více méně nepřímo. Co se stalo později zásluhou jednotného školství a politického, společenského a hospodářského usměrňování vlastně ani plně nevím, protože jsem žil dlouhá léta v cizině. Přesto ovšem vím, co ten celý usměrněný teátr způsobil ve všech oborech lidského života.

Dnes se raduji, že se nepodařilo zlomit a ušlapat svobodného ducha a nová doba přinesla jeho obrození. Raduji se z toho se všemi radujícími, především ve víře v obrozené školství.

Protože jsem strávil polovinu svého života v cizině, vím, o čem mluvím, když řeknu, že české střední školy byly jedinečné: profesionalitou svých vyučujících, atmosférou dorůstající mládeže, nezatížené příliš materiálními starostmi, ale prodchnuté humanitním optimismem a humorem i kultivovaným poznáním. Jsem přesvědčen, že naše gymnázia byla do značné míry odlišná od středních škol jiných zemí, nebyla zasažena takovým komercialismem, ovlivněna silou peněz, moci, sexu, nevkusu a diletantismu. Jsou ovšem země s dobrou tradicí, na př. Francie svými lycei. Severoamerickou, kariérově orientovanou tradici jsem mohl poznat prostřednictvím svých dětí. Jejím charakteristickým znakem myslím je, že studenti se dozvědí, co mají studovat, ale učitelé vesměs neučí.

Žiju v Montrealu v Kanadě. Tam se najde směsice vzdělávacích tradic jako nikde na světě: staré katolické předrevoluční a moderní francouzské, koloniální anglické a do jisté míry i "pragmatické" americké, nemluvě o vlivech ze všech koutů světa prostřednictvím silného multikulturálního tlaku imigrace. To je kanadská zvláštnost, která dělá z Kanady to, čím se stala v tkanině národů: tolerantnější, zdrženlivá, optimistická, malý mravenec vedle USA, a přesto úspěšná a rozumně sebevědomá.

Pod zorným úhlem tohoto pohledu na celosvětové, mnohdy dekadentní civilizační tendence, došel jsem k přesvědčení, že je třeba navázat na duchovní a kulturní tradice vývoje, ne jenom se podřizovat snahám mocenským, materiálním úspěchům či jednostranným ideologiím. Je však také třeba najít nový vztah k matce Zemi, naší planetární lodi a dárkyni života.

Na cestě za zlatým teletem ztrácíme totiž to, čeho je nám nejvíc třeba k dosažení skutečně lidské budoucnosti: porozumění, soucitu, ale také nadšení, statečnosti, respektu k svobodě a lidskosti. Trvalým důsledkem vzdělání by měla být schopnost oduševnělé a vynalézavé existence, nezatěžované malichernými pocity a činy závisti, lži, pýchy a nenávisti v oblasti osobní i politické. Tak by bylo možné si představit, že v tvůrčí vřavě společenského a individuálního dění bychom se mohli přiblížit demokratickému ideálu spravedlivého rozdělení moci (od lidí) a bohatství (od Země), rozsáhlé tolerantní ohleduplnosti a podpory ve všem počínání nás samých i bližních.