Gaudeamus igitur
Náchod - stiskne to srdce, když jen to jméno vyslovím, když jen pomyslím. A podobně i další jména a slova a místa, vrostlá do nitra a rozpuštěná v krvi jako zaklínadla dětského jasu a mladé radosti. Být dospělý, to není opevnit se proti mládí, to je opevnit mládí v sobě. To mládí, které tak intenzivně rozkvétá právě v letech prožitých na gymnáziu. Náchod. Slyšíte tam ono "choditi"? Inu, je to Vchod. Vchod do české země. Vchod Brankou. A já tou Brankou a tím Vchodem vcházívám zpět a nacházím posilu a občerstvení, jak už to tak bývá.
A stejně mocná, viďte že, je i Vyhlídka a Dobrošov a Tiché údolí, Kamenice a Beránek, Metuje, Hamra a Montace, Běloves a Ida, Homolka, Klínek a dál a dál, v nejužších a nejširších kruzích. Zadíváte-li se pozorně a proti světlu do tkaniva těchto jmen, spatříte v každém z nich nějakou starou báseň, nějaké prastaré věčné mládí a nějakou radost. Něco se tam chvěje jako právě rozvinuté březové lístky, ještě lepkavé.
"O, Praho, přišla jsi mi draho", říkám si čas od času a potom už nestačí pomyslet, potom už musíš jít a projít ta čarovná místa: strž nad Metují a pěšiny v ní, mezi stromy a keři, plnými hnízd a ptačího zpěvu, a tady, Bože můj, naše přírodní divadlo, za tímhle dubem ve spleteném mlází byla šatna a tady nápověda krytá drnem, ještě je tu úžlabina a zaoblený schod. Projít tu cestu podél řeky, kde se v zimě bruslilo a v létě v neckách snilo o moři, okolo splavu až ke staroměstskému mostu a Havlovou cestou k nemocnici - copak je nového u těch dvou domů? - a nahoru na Vyhlídku - ty závratné jízdy na saních tichou a rozzářenou silvestrovskou nocí odtud až domů, ze starého až do nového roku. A lesem na Dobrošov - to ráno, kdy jsme s Michalem a Petrem běželi ještě před svítáním až sem uvidět východ slunce. A dolů, Úvozem dolů, okolo školy, té krásné Masarykovy školy a jejího sadu - tam stojí ta jablůňka, kterou jsme sázeli. A přes most za řeku, alejí na zámek a po schodech a pěšinami mezi šeříky dolů k Beránku. Však tiše ! Co to svítá nade mnou ?" Zázrak divadla. Zhuštěný život. Dar umění."Kdo nepocítil ran, se jizvám směje. "Těžko, přetěžko mohou někde mít krásnější taneční, než byly ty zdejší. A ke gymnáziu, k té lípě svobody před ním. S ní byla vysazena a znova se jí dočkala. A tam na rohu, je to tam ještě? "Květ citu, světlo rozumu, ó, školo..."- jistě to tam je. Je to v těch zdech. V tom zrcadlení oken. Ve šlépějích, které se po celé století vtiskují do těch schodů.
I jména pánů profesorů stávají se obrazem a básní:
Vojta - Fetrs - Javor - Červinka - Myšák - Jareš - Grau - Hrubecký... A dnes už tu učí moji spolužáci.
Dovnitř nepůjdu. Kolena by se pode mnou podlomila. Stejně jako když jsem poprvé vešel na jeviště Národního divadla. A to je dobré znamení, když ještě člověka jímá závrať. Znamená, že ještě je pro co žít. Žijme. A jako smršť, jak vodopád valí se ze dveří proud mladosti, plný hlasu a smíchu.
Ne, dámy a pánové, ne, holenkové drazí, ta stoletá třída, to už není maličkost. Čepice dolů - a vzhůru srdce! V té krásné střídě času a lidí, v tom vzájemném doplňování a zacelování, podpírání a pozdvihování souká se dál a dál nitka lidského života, nitka jeho smyslu, prostá a zářivá. Jen ji nepřetrhnout, jen to ne. V bolestech a obětech je pak navazována. Ale teď - zpívejme. Zpívejme z plných plic. Máme proč a máme o čem. V nekonečném společenství všech, kdo tahle slova kdy zpívali:
"Gaudeamus igitur,
iuvenes dum sumus..."