MUDr. Lubor Nesládek, lékař v Náchodě, mat. r. 1938

O mých rodičích

Patřili oba k tomu jubilujícímu ústavu, patřili Náchodu a Náchodsku - moji rodiče.

Otec zde působil celkem 42 let, prožil 57, matka byla ze třídy prvních dívčích abiturientek - privatistek.

Otec nebyl z tohoto kraje, pocházel z Čáslavska (narodil se 7. 4. 1883 v Licoměřicích), nižší gymnázium studoval v Čáslavi, vyšší v Kolíně, filozofickou fakultu v Praze, jeden stipendijní semestr na Sorboně. Po roce působení v Praze v Ječné ulici a v Hradci Králové přišel v roce 1907 na náchodskou reálku. Požádal o místo zde, okouzlen naším krajem, který poznal o posledních vysokoškolských prázdninách. Strávil je se svým kolegou v Polici nad Metují v rodině W. W. Tomka.

Přišel mezi vynikající pedagogy (Ertl, Franke, Profeld aj.), kteří vytvořili na dlouhá léta vynikající pověst náchodské střední školy. Zařadil se mezi ně a k pedagogické činnosti připojil i činnost sportovní, v té době některými kolegy kritizovanou. Patřil k prvním lyžařům u nás, jezdil pravidelně do Krkonoš, znal se s Hančem i Vrbatou, s arch. Jarolímkem. Byl spoluzakladatelem tenisového klubu v našem městě, skautoval. Založil studentský lyžařský kroužek včetně jeho dívčí složky. Realizoval se i ve francouzském kroužku, franštinu učil i v okolních městech. Byl i členem Sokola, ale nejvýrazněji se věnoval turistice, která spojovala složku sportovní s kulturně historickou. Od r. 1922 byl předsedou KČT Náchod, patřil k předním organizátorům přestavby dobrošovské rozhledny v nynější Jiráskovu chatu podle plánů arch. Dušana Jurkoviče. Popularizoval řadou článků krásy našeho kraje, spolupracoval na turistických průvodcích, organizoval výlety a zájezdy.

Přes veškerou tuto činnost zůstává hlavně a vždy kantorem, mimoškolní aktivitu pokládá za povinnost kulturního člověka. Byl učitelem v tom nejlepším slova smyslu, pečlivě dbal na úroveň i obsah přednášené látky, na zvyšování znalostí i kulturní úrovně svých žáků, jda příkladem svým chováním, kulturou slova i společenským vystupováním. Netrpěl lajdáctví, nesnášel lež a úskočné jednání. Nebyl emotivní osobností, ale jeho zdánlivá chladnost skrývala hluboké lidské pochopení, smysl pro humor, moudrost a humanitu, vštípenou mu jeho univerzitním učitelem T. G. Masarykem, velkou láskou k rodině. Svou celoživotní pedagogickou činnost hodnotil stručně: "Nemusel jsem nikdy žádného žáka zapsat do třídní knihy." Měl řadu vynikajících přátel jako prof. Alberta Pražáka, Bohumila Mathesia, Petra Křičku, Rudolfa Těsnohlídka i Aloise Jiráska, na něž doma často vzpomínal.

Svůj život od 23 let s ním spojila moje matka, Maří Magdalena Čížková (nar. 8. 8. 1894). Poznala jej už ve školních škamnách, ale to ještě neměla o své budoucnosti tušení. Byla dcerou náchodského advokáta, kulturního pracovníka, starosty města i okresu JUDr. Josefa Čížka a Marie roz. Majzlové ze staré náchodské měšťanské rodiny.

Oba její rodiče byli kulturně činní. Po nich podědila řadu talentů: pohybový, hudební i divadelní, krásný hlas (soprán), štíhlou postavu i půvabnou tvář. Byla osobností nesmírně složitou, na jedné straně poplatná svému společenskému původu a duchu své doby, na druhé straně se snažila toto pouto prolomit cestou umění, k němuž měla velké předpoklady. Jejich rodinu navštěvovaly přední osobnosti z Národního divadla při svých pohostinských vystoupeních zde, spisovatelé, politici, přátelili se s rodinou Jiráskovou i průmyslníky - rodinou Bartoňovou, Doctorovou. Za pobytu v penzionátu v Drážďanech získala matka i zahraniční styky, rodina pobývala často v lázních Chudobě i na zámcích přátel. To vše poskytovalo jejímu pozorovatelskému talentu možnost poznat množství charakterů, které později tak úspěšně ztvárňovala na jevišti. Zejména koncem první světové války viděla lidskou bídu v náchodských dělnických čtvrtích.

Učila se snadno, jak ve škole, tak divadelním rolím. Mluvila dobře německy i francouzsky, zpívala italsky. Lásku k divadlu v ní podporoval její otec. Poprvé veřejně vystoupila už ve čtyřech letech na dětské mikulášské besídce, sólově poprvé zpívala na studentském večírku ve svých šestnácti. Hrála, zpívala, tančila, režírovala. Divadlo bylo její velkou láskou, soupeřící s láskou k manželovi a láskou mateřskou.

Náchodskou událostí byla slavná svatba v aule gymnázia dne 24. srpna 1917, rodinnou událostí pak narození syna v roce 1920. I pak věnovala svůj veškerý volný čas divadlu. Tehdejší kulturní činitelé měli snahu, aby náchodská divadelní kultura byla na výši. Zvali sem přední pražské herce, matka byla partnerkou Vydrovi, Štěpánkovi, Karenovi. Hrála i na jevištích okolních měst, podílela se s Maxem Ledererem a MUDr. R. Kudrnáčem na myšlence Jiráskova Hronova. V zahajovacím představení 1. Jiráskova Hronova hrála Irmingerd v Jiráskově dramatu Gero. Za svůj život vytvořila 174 rolí. V Lucerně byla Haničkou, později paní kněžnou, zpívala Lidunku v Blodkově V studni, hrála Maryšu, Roxanu v Cyranu z Bergeracu, velké role Ibsenových dramat. Mezi nejoblíbenější patřila role Lízy v Pygmalionu a její poslední role - Emilia Marty v Čapkově Věci Makropolus.

I po skončení aktivní činnosti pomáhala režijně i cennými radami. Oba moji rodiče, tak blízcí své náchodské Alma mater, splnili se ctí svou povinnost rozvíjet kulturní život malého města v první polovině našeho složitého století v krásné spolupráci s dušemi jim podobnými.

Zemřeli krátce po sobě, otec v listopadu 1965, matka v únoru 1966, v hlubokém zármutku ze smrti svého věrného celoživotního druha.