Michal Staša, překladatel , mat. r. 1967

Čtenářům almanachu v r. 2097

Přispět do almanachu ke stoletému výročí školy: tonu v rozpacích z té pocty. Nejsem zdejší učitel ani veřejný činitel, aby mým perem (počítačem) promluvila instituce, nejsem ani historik, jenž se může ukrýt za svou vědu. Jsem snad slavná, zasloužilá osobnost, aby veřejnost prahla po historkách z mládí? (Tu máte zábavný doplněk k tomu, co o mně stojí v encyklopedii.) Nebo ctihodný literát či vědec, jemuž k větší slávě své i své školy stačí zatrhnout tužkou úryvek ze svého díla?

Jubilejní almanachy jsou mementem uplynulého času pro současníky; psát do nich je trochu jako stěhovat se do mauzolea. Už vidím, jak se v roce 2097 přehrabují ve sto let starém almanachu a hledají, co by pobavilo a poučilo o životě dávných předků. Jak jim připadají? Podivuhodně jiní, archaičtí, nebo překvapivě stejní? A straší ještě v čítankách otázka, co z nás Slávů bude o sto roků?

Promluvit přes lán dalšího století sice nahání hrůzu, ale aspoň se nemusím měřit se současníky. K vám hovořím, veselá parto na oslavách dvoustého výročí!

O čem? Snad o tom, jak svoji dobu cítíme na vlastní kůži.

Jak to vyjádřit? Která slova za sto let vymizí, která změní svůj význam? Ví se ještě, kde stával původní gympl? (Zatím se nestěhoval.) Jezdí kolem ještě vlak? Je ještě za Náchodem hranice? Je za ní ještě Polsko? (Když nám školu zakládali, bylo tam Německo, a Polsko zrovna nebylo vůbec.) Na některé věci, např. státy, nelze dát stoletou záruku. Na druhé straně my Slávové máme i o sto roků svůj jazyk, gymnasium stojí na svém místě a Náchod, sedmkrát starší než náš ústav, stojí také. Snad tedy cosi přetrvá až k vám.

Jací jsme? Vyjevení, řekl bych (vyhledejte si ve starém slovníku). Po celé století se lidstvo nestačí divit, protože se toho děje nějak moc najednou. My Češi jsme ještě vyjevenější, protože předtím se nedělo skoro nic a od první světové války mají dějiny ve střední Evropě laboratoř.

Když gymnasium zakládali, nevím, zda jej hned vybavili efemérní novinkou, zvanou telefon. Automobil byl jen extravagantní a nepříliš praktická hračka a letadlo těžší vzduchu se dosud neodlepilo od země. Cesta do Ameriky byla zdlouhavé dobrodružství, ve vnitrozemí většiny kontinentů atlasy jen vágně naznačovaly toky velkých řek a hranice koloniálních zájmů. Kdo už byl v Itálii a v Dánsku, dával si říkat světoběžník. O událostech ve světě zpravovaly noviny, které šířily to, co jim přišlo telegrafem. Rozhlasové vlny mlčely, o televizi nebyla ani teorie. Empirická věda slavila v posledních desetiletích řadu triumfů: lékaři začali prohánět mikroby, elektřina pomalu šlapala na paty parnímu stroji a tajemně naznačovala pokrok ve sdělování. Doba byla těhotná očekáváním, zní klišé, jež mě provází celým životem a vlastně charakterizuje celé tohle století. Život se měl stát snadnějším, plným legrace a blahobytu. Ve vztazích mezi vládami měl převládnout rozum.

Za sto let se všechno splnilo i nesplnilo. Automobil se stal nepostradatelným. Do jižní Afriky a k Pacifiku létáme bez mezipřistání (také jsme zkusili létat na Měsíc, ale nechali jsme toho, protože se nám nechce tolik utrácet).

Kde jaká věc je nám dostupná. Máme jich mnoho, ale nemáme je rádi. Nevážíme si jich, ostatně čeho je mnoho, nebývá dvakrát dobré. Aut máme tolik, že si překážejí. Informací je tolik, že produkují zmatek a lhostejnost. Četné nemoci byly vymýceny, aby je vzápětí nahradily nové, které dosud čekaly na příležitost. V euforii z hromadné výroby a dopravy jsme přehlédli, že se ke své planetě chováme jako k cizí, plundrujeme přírodní zdroje a zamořujeme svět odpady, všelijakou špínou a jedy, až nám hynou zvířata, lesy i my sami.

Pokud jde o vládu rozumu v chování států, zvrhala se jednak k pseudopragmatické neomalenosti či zbabělosti (podle situace, ne podle země), jednak k implementaci gigantických projektů sociálního inženýrství, zdůvodněných pologramotně racionálními, naivně morálními nebo i čistě barbarskými ideologiemi, které způsobily takové ztráty na životech, morálce a majetku, že všechny temné starší věky v tom srovnání blednou. Díky jednomu takovému projektu bylo nám Čechům donedávna houby platné, kam až se dá doletět bez mezipřistání. Když největší a nejzpupnější z těchto projektů konečně pohořel, vrátili jsme se k antiideologickému tápání z doby založení gymnasia v poněkud bláhové naději, že se cesta dál časem sama najde. Jak patrno, i teď vkládáme četné naděje do budoucnosti a doba je těhotná očekáváním, ne už z furiantské ctižádosti mladé moderny, nýbrž unaveným očekáváním zklamané postmoderny, jak tento fin de siécle označili vzdělanci, aby nebylo tak zřejmé, že svou dobu nedovedou pojmenovat. Věda toho za sto let přinesla tolik, že se nějakou dobu mluvilo o vědeckotechnické revoluci, některé podstatné objevy jsou však stále jakoby na dosah ruky, s jistotou očekávány v blízké budoucnosti, která se po celé dvacáté století odkládá.

Jak nám velké poznání uniká, roste jednak očekávání od blízké budoucnosti, jednak skepse, ústící buď v cynickou apologii přízemnosti, nebo v mystické či magické třeštění nesčetných hlupáků. Náboženství nám už jako výklad a pochodeň nestačí, věda jej však dosud nedokázala nahradit. Rostoucí objem poznatků nestačí nově formulovat morálku a dovést k sociálnímu hledisku, které by přerostlo sobeckou skupinovou zabedněnost.

Demokracie, stavící na ideálech starších než náchodské gymnasium a těžce v našem století zkoušená nevídanými vzpourami, se jen obtížně povznáší nad sociální šarlatánství, jemuž má čelit, a tak v praxi namnoze zůstává pouhou demagogií, uměním omlouvat a zdůvodňovat. Dobře je to patrno na obecně přijaté zásadě vzdělání pro všechny: podíl vzdělanců ve společnosti od středověku vzrostl nevalně, jen místo masové nevzdělanosti máme masu polovzdělanců, kteří o všem něco vědí, aniž by co pochopili, a v klamné sebejistotě ignorantů se ke všemu chtějí vyjádřit, nevěří, že vše je složitější, a dychtivě přijímají zjednodušené poučky manipulátorů.

Za sto let se bude mnohé, ne-li všechno jevit jinak. Co nás asi spojuje? Že si klademe cíle, které v poslední chvíli uniknou za obzor. Že když dospějeme k očekávanému východisku ze svých strastí, nečeká nás štěstí, ale jiné či jinak uspořádané strasti, z nichž je třeba hledat východisko. Že hloupost je věčná, takže opakujeme stejné chyby a zbavíme-li se jaké, začneme dělat jinou. Některé věci, jakkoli se v čase mění, nezdají se být lepší nebo horší, jsou tedy nejspíš také věčné: třeba literatura. Také city. Lidská povaha vůbec.

Napište něco pro čtenáře Almanachu 2197 a pozdravujte je ode mne.