Léta zrání
Studentská léta 1967 - 1970 představují v mých vzpomínkách časový úsek plný zvratů, rozporů, hledání, a to nejen v mé duši, ale v celé tehdejší společnosti. Byl jsem svědkem doby, kdy se střetávalo cosi starého a na svět přicházelo něco nového, co jsme všichni chápali jako výzvu, my studenti i naši učitelé. Pro mě to bylo období, které se nesmazatelně vrylo do paměti a položilo základ celé příští cesty životem. Byly to nasbírané zkušenosti, ke kterým jsem se vracel vždy v okamžicích závažných životních rozhodnutí při střetu s životní realitou. Z pohledu dnešního vidění světa mi tato nádherná léta mládí, plná rozporů a hledání, připomínají film, kde není rozhodující čas, ale situace a děj. V paměti se mi vybavují vzpomínky, scény a události, překotně se střídající bez ohledu na čas, který splývá do jediného proudu.
Když zavřu oči, vidím jasně začátek, předposlední lavici, osm chlapců, ostatní dívky, je příjemné zářijové ráno, školní rok začíná. Rázným krokem vchází do třídy muž středního věku, pozorně si prohlíží naše řady a představuje se, je to náš třídní profesor pan Fetters. Jsme zakřiknutí a poslušní, ještě netušíme, co bude následovat příští tři roky.
Vystupuje další vzpomínka, hodina latiny, před lavicemi stojí nehnutě paní profesorka Ullrichová, prohlíží si nás ostřížím zrakem, ve třídě je absolutní ticho, chystá se zkoušet.
Hodina biologie, stařičký pan Hrubecký přechází před lavicemi a snaží se nám dlouze a zajímavě vysvětlit buněčné procesy. Většina si pečlivě píše poznámky, my hrajeme pod lavicí šachy.
Jiná scéna, je nádherné slunečné dopoledne, třída pozorně naslouchá panu profesoru Červinkovi, který nám vštěpuje základy filozofie a učí nás používat vlastní rozum. Zatím jeho slova plně nechápeme, to přijde mnohem později.
Hodina matematiky, píšeme písemnou práci, mezi lavicemi prochází pan profesor Holec, opisování je téměř nemožné, jeho hodiny nás straší i ve snu.
Před očima se mi střídají tváře spolužáků, tak důvěrně známé za tři roky společného života ve školních lavicích. S některými se budu v životě potkávat, jiní zmizí bez návratu.
A náhle je tu finále, chvíle napětí, dlouhá chodba stáčející se za roh, několik nervózních kroků k oknu a zase zpět, pak se otevřou dveře a ozve se mé jméno. Kolikrát v životě se bude podobná scéna ještě opakovat, to v tom okamžiku netuším ani v nejsmělejších představách.
Moje konkrétní vzpomínky vystřídá chaos, tři roky uplynuly tak rychle, že si v hlavě nestačím srovnat ani základní rozpor v názvu školy. Nejdříve reálné gymnázium, pak střední všeobecně vzdělávací škola, opět gymnázium. Pro nás studenty to byl bez ohledu na oficiální názvy prostě gympl.
Nelze jednotlivě vyjmenovat všechny profesory, ale dodnes jich mám většinu v živé paměti. Ještě jedna vzpomínka za všechny ostatní. Vidím je, jak jdou po chodbě v malém hloučku, smějí se, žertují, někteří se tváří přísně a mrzutě. Vcházejí do tříd, ozve se varovný výkřik : " Už jde!". V okamžiku je ticho, všichni sedí na svých místech, léty vybroušený opakující se rituál.
Je to jen několik letmých vzpomínek na chvíle předcházející vykročení do tvrdé reality života, ale měli jsme to štěstí, že vykročit správně nám pomáhaly skutečné osobnosti, které v té době tvořily profesorský sbor.
