Adolf Knoll, náměstek ředitele Národní knihovny v Praze, mat. r. 1973

Návraty domů

Rodný kraj jsem opustil ve dvaceti letech. Pravděpodobně natrvalo. Od té doby se můj vztah k němu neustále proměňoval a stále raději jsem se vracel. Zvláště v posledních několika letech. Souvisí to asi s tím, že jsem si zřetelně uvědomil skutečnost, že můj život přešel již do své druhé poloviny.

Nejen já, ale i řada dalších jsme po desetiletí a staletí odcházeli a odešli, ale siluety kopců, hor a skal rodného kraje nás nikdy neopustily. I řeky jsem viděl větší a dravější, než je Metuje. Ať to byl divoký Mureš v Kluži, který jsem denně přecházel během prvního roku svých studií cestou na univerzitu, Vltava nebo Berounka, která je mi dnes nejbližší. Snad jsem při své práci viděl i kus světa, řadu zemí a kultur, ale stejně jsem se vždycky po prvních třech dnech těšil domů.

Doma je relativní pojem. Jde o to, kde o něm přemýšlíme. Za oceánem to může být Evropa, dosti často je to střední Evropa - ať je to Německo, Polsko nebo Rakousko-až nakonec to je něco, čemu se říká rodný kraj. Co do něho patří, je velmi individuální. Pro mě je to země od Broumova k Novému Městu nad Metují, Dobrušce a České Skalici, i když se přiznávám, že za Náchodskou brankou již méně, na západ pak až k Úpici a Trutnovu.

A co znamená pro mě náchodské gymnázium? Dospívání a všechno krásné a smutné s tím spojené. Ještě však nenastaly ty opravdové starosti a my jsme to věděli a snažili jsme se toho využít. Říkal jsem tomu hrdinské činy, at' to byla cesta na kole do Budapešti, chození po horách nebo jen vlastní konstrukce leteckých modelů. A taky se přiznávám, že díky jízdnímu kolu jsem si v Náchodě v antikvariátě na náměstí koupil svou první učebnici italštiny a na lukách mezi Velkým a Malým Poříčím ji nedočkavě hltal. Bylo příliš mnoho neznáma ve světě a vedla tam velmi složitá a křivolaká cesta. Člověk musel být v mnoha věcech samouk, což je velmi dobré po dospělý věk, kdy je neustále třeba se učit novým věcem a rozvíjet je. Je to jediná cesta, jak je dostatečně rychle zvládnout. Organizované učení bývá totiž často pomalé, plné balastu a ne vždy rozvíjí vlastní tvůrčí zpracování a přehodnocování informací.

Náchodské gymnázium mi však dalo dobré základy možná ani ne tak v tom, co mě naučilo, pokud jde o kvantitu poznání, ale v tom, k čemu jsem byl veden. Teprve pro mne v těžkých chvílích jsem to dokázal ocenit. Strávil jsem pět let v Rumunsku a vystudoval romanistiku. Nesnadné začátky to byly s rumunštinou, ale i s pokračováním francouzštiny, která vždy byla pro Rumuny přirozeným vyjadřovacím prostředkem a kterou se učili velmi efektivně od druhé třídy základní školy. Nakonec jsem problémy úspěšně překonal. Uvědomil jsem si, že to bylo díky dobrým základům systematické práce v učení se jazyku, za což může pan profesor Myšák, že to bylo díky poctivosti přístupu k ní - což je z dost velké části dílo pana profesora Stanislava Másla - a díky lásce ke světu, touze objevovat nové a nic neobcházet. Ano, díky tomuto obyčejnému základnímu pocitu, který nelze popsat a nelze si jej přikázat. Pan profesor Propilek věděl, jak jej probudit. Nenápadně, abychom jej vzali za svůj, chceme-li. Do ničeho nás nenutil. Vlastně ani do učení nás nenutil, jen nám o všem vyprávěl. Ukázal nám možnosti a na nás bylo se svobodně rozhodnout. Řada z nás se svobodně rozhodla pro poznání a pro práci. A já také pro to, abych mu dokázal, že se ve mně nemýlil. Psali jsme si až do jeho smrti. Když jsem se v Rumunsku na vysoké škole začal učit španělsky, takřka obratem jsem od něho dostal zásilku španělských knih. Dokonce mi o prázdninách přinesl druhý díl rumunské akademické mluvnice. Ani nevím, kde k němu v Náchodě přišel.

Také vím, co je to hledat a nemoci najít práci. Zažil jsem to hned po návratu domů po studiích. Podařilo se mi to až v dnešní Národní knihovně České republiky. Možná jsem i spolutvůrcem její novější historie. Už jsem skoro zapomněl na to, jak jsem ze dne na den dostal za úkol ji převést přes období 1989-1990, a kolik času a trápení jsme spolu s mými kolegy strávili na tom, abychom ji vyvedli z hluboké a desítky let trvající krize. Cítím občas únavu, že jsme chtěli rychle stihnout příliš mnoho a že jsme byli nuceni nesčetněkrát začínat vždy znovu.

Ale také jsme dokázali v některých oblastech postoupit hodně dopředu. Alespoň v oblasti digitalizace obrazu nebo retrospektivní konverzi katalogů. A tak tenoučké nitky vedou z náchodského gymnázia do celého světa. Vždycky se k němu rád hlásím a často vzpomínám. Čas vrátit nelze, jen naše mysl jej dokáže obejmout i do minulosti. Těším se, že se uvidím i s těmi, které jsem viděl naposled téměř před pětadvaceti lety.