René Souček, sinolog a angličtinář, mat. r. 1990

Vzpomínky na naše gymnázium

Není tomu tak dávno, co moje kroky každé ráno od pondělí do pátku směřovaly do překrásné budovy náchodského gymnázia, kde jsem studoval v letech 1986 - 1990. Dnes, když se blíží stoleté výročí jeho založení, říkám si, kolik tisíc studentů studovalo v jeho třídách a kolika mladým lidem naše gymnázium poskytlo vzdělání, které pak dále rozvíjeli při studiu na škole vysoké. Vzpomínám si zřetelně na nápis, který mě vítal na nástěnce při prvním příchodu do naší třídy: "Gymnázium - most k vysoké škole."

Myslím, soudě podle vlastních pocitů, že léta strávená na gymnáziu jsou pro každého léty, na něž se nejkrásněji vzpomíná, přátelství v té době vytvořená často přetrvávají ještě dlouho do dospělosti. To se na vysoké škole přiházívá řidčeji. Na gymnáziu totiž tráví mladý člověk asi nejrušnější léta svého vývoje a zrání, přichází skoro jako dítě a odchází jako novopečený dospělý, více či méně připraven a vržen do reality života, v níž se v řadě dalších zkoušek a bolestných poznání stává pracovníkem, mužem či ženou, otcem či matkou, člověkem, který se musí umět postarat nejen sám o sebe, ale brzy i o rodinu. Ne nadarmo se maturitní zkoušce říká zkouška dospělosti.

Období vzpomínání na roky studia nastává většinou v pozdějších letech života, nebo je-li člověk delší dobu mimo svoji vlast a stýská se mu po domově. Pro mne nastalo takové období právě nedávno, v době mého studijního pobytu na univerzitě v Pekingu. Po absolvování gymnázia jsem začal na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze studovat sinologii a angličtinu-překladatelství a tlumočnictví a čtvrtý rok studia sinologie jsem strávil přímo v Říši středu. Teprve v zahraničí, odloučen daleko od domova, jsem po čase začal pociťovat, jak mnoho pro člověka znamená jeho rodná země, jazyk, kultura. Právě v Číně jsem se ohlížel za prožitými léty a jako na nejkrásnější období dosavadního života jsem vzpomínal na ony čtyři roky strávené na náchodském gymnáziu. Vybavoval jsem si jednotlivé hodiny a učitele, chvíle prožité s kamarády, které se mi nesmazatelně vryly do paměti, a při vzpomínkách na ně jsem pociťoval zvláštní vnitřní rozechvění.

Naše třída měla štěstí na výrazné učitelské osobnosti, které si svými znalostmi a vyučovacími metodami od začátku získaly autoritu a respekt studentů. Profesoři Máslo, Holec, Jareš, Ducháč, Polák, Žid, ti všichni dokázali své studenty nejen "zkrotit", ale především mnohému naučit, přimět studenty k práci. V té době asi řadě z nás nebyla studijní disciplína příliš po vůli, leč po letech, při pokračování ve studiu na vysoké škole jsme pochopili, jak neocenitelné tyto středoškolské znalosti a studijní dovednosti jsou. Pro mne se staly pevným základem, na němž jsem stavěl po celou dobu vysokoškolského studia a který postrádalo mnoho studentů - absolventů střední školy s uvolněnějším režimem. Tím nechci říct, že by snad tehdy na náchodském gymnáziu panoval studijní teror a školometský diktát, byl však pořádek a disciplína. Já sám jsem při studiu jazykové kombinace na filosofické fakultě s láskou vzpomínal na hodiny češtiny pana profesora Stanislava Másla, které sice byly náročné, každá hodina však byla panem profesorem perfektně připravena a čas plně využit, přičemž náplň hodiny se neomezovala pouze na obsah čítanek a učebnice, ale byla obohacována nesmírnou erudicí našeho profesora a já díky tomu dodnes pociťuji, že pokud jde o znalosti z literatury, o schopnost stylizovat české věty a využívat bohatství a šíři české slovní zásoby, naučily mě tyto hodiny mnohem více než vysokoškolské přednášky. Neocenitelnou měrou moje znalosti obohatily také hodiny dějepisu našeho zesnulého třídního profesora Jareše, matematika tehdejšího ředitele, profesora Holce, hodiny biologie profesora Ducháče a fyzika profesora Poláka, který každou hodinu dovedl ozvláštnit nějakým zajímavým pokusem či příkladem. Zvláště jsem oceňoval jeho názornost a schopnost srozumitelně podat studentům často abstraktní fyzikální poučky. Pozoruhodný se mně rovněž jeví fakt, že ač tito profesoři studenty tolik naučili a měli opravdovou autoritu, právě oni měli také největší smysl pro humor. Dodnes si při rozhovoru s kamarády vybavujeme některé situace z tehdejších hodin.

Na střední škole, podle mého názoru, tráví člověk nejkrásnější léta mládí a má-li štěstí na výrazné učitelské osobnosti, jež jsou schopny jej naučit mnohému ze svého oboru a také ovlivňovat správným směrem jeho postoje a hodnotový žebříček, zapíšou se tyto čtyři roky hluboko do srdcí a myslí studentů, kteří na svých srazech vzpomínají nejen na to, co prožili společně jako kamarádi ve škole, ale také s láskou hovoří o svých bývalých profesorech. Jsou to krásné vzpomínky na krásná léta raného mládí.

Blíží se tedy kulaté narozeniny náchodské alma mater a věřím, že lidé, jejichž srdci je tato staroslavná budova města blízká, oslaví stoleté výročí gymnázia důstojně. Já osobně bych našemu gymnáziu nepřál nic jiného, než aby se v jeho prostorách vždy nacházeli učitelé, kterým záleží na vzdělání a lidských kvalitách mladých lidí, schopní nejen předávat studentům svoje odborné znalosti, ale rovněž lidé, jejichž pedagogická činnost by vedle příslušné odborné a didaktické nepostrádala také adekvátní lidskou dimenzi.