Doutnákovské výbuchy
Většina renomovaných vědců tvrdí, že náš vesmír vznikl před dvaceti miliardami let díky "velkému třesku". Z absolutní nicoty, nepředstavitelné pro lidské myšlení, se najednou, kde se vzala, tu se vzala, vynořila ohromná koncentrace energie a během několika sekund se proměnila v hmotu o teplotě několik miliard stupňů. Hmota nedlouho poté explodovala a začala se rozpínat po celém vesmíru.
Dvacet miliard let po "velkém třesku", 30. června 1993, došlo na schodech Jiráskova gymnázia v blízkosti holčičích záchodků k neméně významné události v dějinách našeho kosmu. Čtyři lidé s průměrnou teplotou okolo 36,5oC, nabití energií 5000 Joulů ze svých salámových svačin, se tu dohodli, že se v novém školním roce pokusí vytvořit hmotu, složenou z článků, klepů, drbů, bulvárních zpráv, reportáží, taháků, povídek, vtipů, ilustrací, sebereflexí, úvah, polemik, sloupků a sloupů, a nazvou ji studentským časopisem.
Ti čtyři lidé se po prázdninách opět sešli u dívčích toalet a za pomoci Hany "Curie" Janušové a Miroslava "Nobela" Jindry se pustili do nesmělých příprav nadcházejícího třesku, jenž, jak doufali, snad někým otřese. Postupně se objevily první stavební částice hmoty - zrodily se premiérové příspěvky. Když byla hmoty slušná kupa a chemický kabinet souhlasil s bezplatným zapůjčením nitroglycerínu, vzala se k ruce zápalná šňůra neboli Doutnák, připojila se k porci hmoty a podpálila se. Nulté číslo Doutnáku bylo na světě.
Následky výbuchu byly různé. Někomu střepiny polechtaly bránice, jinému promazaly mozkové závity, dalšímu zase řádně hnuly žlučí. Kupříkladu odborné vědecké kruhy "Našeho času" počínání trinitrotoluenové omladiny zkritizovaly a veřejnosti doporučily spíše petardy evangelického ražení. Vesměs se však pokus mladých pyrotechniků setkal s příznivou odezvou, a tak se členové Bratrstva semtexové pracky, jejichž počet se mezitím zvýšil na šest, mohli vrhnout do dalších experimentů. Do konce školního roku vyrobili další čtyři pumičky, některé horší, některé lepší. Tyto trhaviny měly svoji účinnost, ale mnohdy se stávalo, že vybouchly s měkkým i na konci nebo se do nich vloudil tiskařský šotek.
Podzim roku 1994 znamenal v kroužku granátometníků konec fungování prvobytně pospolné společnosti. Jeden z pyrotechniků předvedl svým kolegům ohňostroj líbivých "jezinkových" řečí a udělal z nich své Smolíčky, za což se mu později odvděčili tím, že mu nasadili parohy. S jelenem v čele začal Doutnák pracovat na více směn a zásluhou dobrých kaštanů a žaludů z Raisova krmelce se zvýšil počet stran i prodaných výtisků. V důsledku větší spotřeby redakčního toaleťáku musela být rovněž zvýšena cena časopisu o jeden haléř.
Do Nového roku 1995 vstoupil Doutnák oslaben o své dvě tradiční opory, a tak bylo třeba najít pro práci s výbušninami nové, nejlépe mladé adepty. Jako nejschopnější se z benjamínků ukázal Zdeněk Lokaj, jenž později proslul svým uměním chránit ostatní členy redakce před nebezpečím šlápnutí na minu. Vedle mladého vyhledavače min rozšířil řady časopisu i zkušený expert NASA Tomáš Čejp, který z řídícího centra v Houstonu dohlížel na úspěšný start raket Doutnák 9 - Doutnák 11.
Uplynulo pár měsíců a tři ze specialistů na rachejtle překročili práh dospělosti a museli se začít připravovat na její první vážnější zkoušku. Přesto na svoje bombičky nezanevřeli - spolu s mladšími kolegy, jejichž řady posílil kameraman akčních filmů Milan Košťál, dali dohromady tým Sedmi statečných dynamitníků, a připravili další dvě čísla Doutnáku, z nichž jedno čítalo rekordní počet dvaatřiceti stran. V této době se často stávalo, že si vzali ze školy i z domu týdenní dovolenou a strávili ji v honosném prostředí učebny výpočetní techniky, úplně odříznuti od okolního světa.
S velice pozitivním ohlasem se setkala humoristická příloha nazvaná Štěky. Duchovní otec této ilustrované kulturní vložky, Radim Faltus, ji pokřtil svérázným způsobem - pokousal veškeré redakční osazenstvo. S menším ohlasem se pak již setkal cílený napalmový útok na javorové porosty, které kobercový nálet bez úhony přežily a naopak přešly do rozsáhlé protiofenzívy.
Předposlední číslo se neslo ve znamení svátku sv. Valentýna, patrona všech zamilovaných, a bylo jakýmsi poděkování všem krásným pyrotechničkám, které se redakční pyrotechnici pokoušeli marně dobýt. Po svatém Valentýnovi následovalo ještě pořádání turnaje v házení granátu přes vysokou síť, ale potom se už naplnil čas, kdy sice hrdliččin zval ku lásce hlas, avšak především bylo třeba obstát před maturitní komisí. Trio ohňostrojtvůrců odpálilo za hlasitého zvonění svoji derniérovou petardu a na týden se odebralo do svých soukromých laboratoří, aby se zde řádně připravilo na nadcházející sírové prověrky.
Dvacet miliard let a tisíc šedesát dva dnů uplynulo od "velkého třesku" a semtexový trojúhelník svorně za "pět" zhotovil tu nejobtížnější výbušninu, jaká se zatím v jeho životě objevila. Tato radostná chvíle však zároveň pro všechny tři znamenala konec pobytu mezi zkumavkami a baňkami výzkumného ústavu. Několik slz slanějších než chlorid sodný ukáplo při loučení do Petriho misky a smutek z tváří zahnal až plný kanistr prvotřídního petroleje a sada fungl nových šlehačkových bombiček. Množství krásných vzpomínek, možná více než je organických sloučenin uhlíku, si s sebou odnesli na své budoucí působiště - univerzitu jaderné chemie. Ani tam, ani na příštích životních štacích je touha štěpit "doutnákovské" atomy a vyrábět romantické bouchací kuličky neopustí…
