Aleš Fetters

Egon Hostovský (mat. r. 1927) a naše škola

Egon Hostovský, přední představitel české psychologické prózy našeho století, začal studovat na náchodském gymnáziu v září 1919. Do tří prim bylo tehdy přijato 125 žáků. Maturoval v roce 1927 v oktávě A. Oktávy byly dvě, maturovalo v nich 49 studentů, z toho 13 dívek. Jedna z nich, Věra Nyklíčková, provdaná Vavrušková, dcera lékaře, sokolského činovníka a dlouholetého předsedy Klubu českých turistů v Náchodě, organizovala třídní schůzky obou paralelek. Egona Hostovského zvala na jaře 1947 na 20. výročí maturity. Hostovský odpověděl dopisem z New Yorku 5. dubna 1947 na papíře Čs. generálního konzulátu:

Milá Věruško,

pokračuji v naší (poněkud) jednostranné korespondenci: byl jsem přesvědčen, že v létě se sejdeme a že si popovídáme se všemi spolužáky. Bohužel, vše nasvědčuje, že v době sjezdu budu posud v USA. Teprve nedávno mě upozornilo osobní oddělení ministerstva zahraničních věcí, že s největší pravděpodobností nebudu do podzimka povolán do Prahy. Moc jsem se na vás na všechny těšil a upřímně lituji té neočekávané změny. Pozdravuj, prosím, všechny kamarádky a kamarády, řekni jim, jak často jsem na ně vzpomínal a jak se upřímně těšil na setkání a vyřiď laskavě každému zvlášť mé pozdravy a nejlepší přání do budoucnosti. V době sjezdu budu v duchu s vámi. Hodně štěstí, hodně zdaru a hodně vnitřní i vnější pohody přeje Tobě i všem ostatním

oddaný

Egon Hostovský

Po únoru 1948 odešel Hostovský z diplomatických služeb. "Neodvolali mě do Prahy, ale já jsem na nic nečekal a rezignoval jsem sám, protože jsem považoval za nemravné sloužit vládě, které jsem se bál." 1)

Pokusy navazovat s ním kontakt byly v té době nemyslitelné, po celá léta padesátá. Když se blížilo 40. výročí maturity, upozorňoval počátkem roku 1967 p. Josef Mojžíš, v té době farář Církve československé husitské ve Rtyni v Podkrkonoší, paní Věru Vavruškovou, aby nezapomněla Hostovského pozvat: "Vzpomněl jsem si na Egona, který už našel cestu domů (v Plamenu vyšly jeho práce loni nebo už předloni), 2) že by to stálo za to ho pozvat. Víš, vlastně to znamená dát mu vědět, že zůstal spolužákem, aby ho to potěšilo, tak jako těší nás to naše vždycky hezké setkání."

Paní Vavrušková sehnala adresu a pozvala jej. Hostovský odepsal:

18. března 1967

Drahá Věruško, drahý Mojžo a ostatní z mých nejmilejších, tohle mi nemáte dělat, takhle mě dopisy uvařit na měkko! Jednak podle dochtorů se nemám vzrušovat ani bolestně ani radostně, a jednak si sám zakazuji všechnu sentimentalitu už od dávných let. A tak jsem dostal na sebe vztek, když mi při čtení několikrát vyhrkly slzy nad vašimi vzpomínkami a připomínkami. Abych teda tu sentimentalitu trochu zkrotil: já neměl rád atmosféru doby našeho středoškolského studia, ale měl jsem rád vás všecky, moc upřímně, i když jsem to nedával najevo. Ano, všechny vás, děvčata, pochopitelně, především. Až na jednoho spolužáka, jehož jméno je Egon Hostovský. Mám sebe tak nerad z té doby, že si trochu zakazuji na ni myslet, a tak i některá jména, jež jste mi připomněli, vypadla mi už z paměti. A nezasluhuji si tolik vašeho dojemného přátelství: vždyť jsem byl divný, excentrický snob, pořád s vámi a zase mimo vás, takový osamělý sobec nebo egocentrista. A mohu se omluvit jen tím, že už tenkrát jsem byl nešťastný; z důvodů, které jsem neuměl a také nemohl vyslovit. I to, že jsem jediný neměl žádnou přezdívku, svědčí o tom, jak proti své vůli a jak pitomě a neodpustitelně jsem se vymykal vaší přirozené pospolitosti, která je dnes tak vzácná, která přetrvala zřejmě desítiletí a která mě tak dojímá.

Moc vám děkuji za pozvání na sjezd. A asi vás překvapím, že tu možnost (bohužel až po sjezdu, tj. někdy v srpnu) nevylučuji. To záleží na mnoha věcech, také na mém zdravotním stavu, ale hlavně na jistých jednáních literárních, divadelních a filmových s Prahou. Kdybych nepřijel letos, přijedu napřesrok, budu-li ovšem ještě živ a aspoň tak zdráv, abych byl schopen cesty letadlem.

Ještě jednou vám děkuji, bratrsky vás všechny objímám, a nechť vás Pán Bůh opatruje!

Zcela Váš

Egon

V dalším dopise se v červenci 1967 omlouvá, že nepřijel. Píše jednak o svém zdravotním stavu, jednak o celkové situaci: "Zatímco jsme vyměnili poslední dopisy, došlo k válce na Blízkém východě, k zostření války v Jižním Vietnamu [...]. Věci jsou holt složité a upřímně řečeno ani nevím, zda bych v této chvíli dostal do svého amerického pasu čs. vízum. A pak ten zájezd je strašně nákladný a já si ho nemohu dovolit jen z důvodů sentimentálních, protože kromě sentimentálního vztahu mám trošku strach a hrůzu z návratu, který by mi na každém kroku připomínal vyvraždění celého mého rodu za nacistické okupace."

V létě 1968 se do Čech chtěl podívat. V červenci 1968 mu psal František Hrubín z Chlumu u Třeboně: "Proč píšeš: Přijedu, jestli se mezitím něco nestane? Co by se mělo přihodit, ty starej pesimisto?" 3)

Ale přihodilo se...

Paní Vavruškové v lednu 1969 mj. píše: "Chtěl jsem se ještě před smrtí podívat domů. Měl jsem už čs. vízum a letenku a měl jsem přiletět do Prahy 5. září. Ale pak přišel ten 21. srpen a já se rozhodl sedět už definitivně na prdeli (odpusť!) doma, neboť kdybych se znovu rozhodl přiletět na návštěvu, tak při své smůle, setkal bych se asi v Praze a v Náchodě s Číňany."

Vzájemná korespondence pokračuje, Hostovský však píše zejména o svém zdravotním stavu, uvědomuje si i rizika korespondence v našich "normalizačních" poměrech. Občas se mihne vzpomínka: "Kamarádi umírají; moc mě dojala smrt toho mého hronovského spolupracovníka, a pak smrt Františka Hrubína. Tak prof. Ontl ještě žije a prý také prof. Poledne. Jestli někoho z nich potkáš, tak ho ode mne pozdravuj." (dopis ze dne 3. 5. 1971) V posledním dopise (z 24. 11. 1971) na to navazuje: "Těší mě, že na mne prof. Ontl nezapomněl. Já na něho taky ne. On mi jediný ze všech kantorů i před třídou říkal Egone, a mně to dělalo dobře."

Ve vánočním dopise (23. 12. 1970) v závěru napsal: "Kolem novoročních svátků, kdy si přejeme jen to nejlepší, raději pomlčím o svém zdraví. Ale, jak říká jeden můj kanadský čtenář a přítel: "Egonku, v našem věku musíme žít s vědomím, že tu ještě můžeme zaclánět patnáct let, ale třeba taky jenom patnáct vteřin." V květnu 1973 Egon Hostovský v New Yorku zemřel. Následují ještě dopisy podepsané "Reggie Hostovsky". Paní choť navštívila v roce 1990 Hronov, zúčastnila se tu 22. dubna vzpomínkové slavnosti a odhalení pamětní desky na rodném domě Hostovského v ulici po něm pojmenované.

Rodný kraj zůstal přítomen v díle Hostovského, v rodném kraji zůstane jeho památka zachována.

 

(Ve spolupráci s paní Věrou Vavruškovou, s jejím laskavým umožněním citací z korespondence zpracoval Aleš Fetters.)

 

Pozn.

1) Antonín J. Liehm, Generace, Čs. spis. Praha 1990, s. 378

3) tamtéž, s. 372

2) Bibliografie E. Hostovského (Okresní knihovna v Náchodě, 1990) uvádí v r. 1948 šest údajů z prvních měsíců (do května), z r. 1949 jediný článek v Rudém právu. Pak více než deset let nic, až v Plameni 1960, č. 7, recenzi Kamila Bednáře na Dobročinný večírek. Pak je jeden údaj z r. 1965 (Lit. noviny), 6 údajů v r. 1966, v r. 1967 tři, v letech 1968 a 1969 byl Hostovský v tisku zmiňován velmi často. Pak téměř 20 let nic, až v dubnu 1988 (k nedožitým 80. narozeninám) Ondřej Neff v Kmeni a můj článek v tehdejší Pochodni