Náchod - můj osud
Začalo to zklamáním. První místo mé kantorské kariéry měla normálně být nějaká německá střední škola, kdekoli v pohraničí. Ale z rodinných a finančních důvodů potřebovala jsem učit v Praze. Ano, bylo mi řečeno, uděláme výjimku, dáme Vám Prahu, ale bude to česká škola. Byla jsem šťastná. Učit české děti němčině se mi zdálo stejně zajímavé jako obráceně. A budu v Praze! - V polovině srpna přišla obálka. Houby - žádná Praha. Náchod. Slzy. A vztek nad porušeným slovem. Kde je vlastně ten Náchod...? Atlas, mapa. Hm, příroda tam může být pěkná. Pěkné bylo i přivítání. Ujala se mě dcera školníka Beneše. Díky jí jsem získala levný, téměř přepychový podnájem včetně stravování. Nad kuchyňským uměním mladé a krásné paní Faltové jsem jen žasla. To její kyselo na smetaně s houbami! Ani jsem předtím nevěděla, co to je kyselo. A co jsem také nevěděla, bylo to, že v budově hostince U Faltů jsou kanceláře a že v jedné sedí mladý právník, rodák hronovský, absolvent náchodského gymnázia, který se jednoho dne rozhodne spojit svůj život s mým. Díky, Luďku, za společných třiadvacet let, za dceru a vnoučata.
Koncem srpna 1935 stojí aspirantka profesury (nedávno zavedená učitelská kategorie, první rok bez platu) před ředitelem Spalem a prosí o finanční výpomoc či zálohu. "Přijďte zítra v deset", praví starý pán jak hora. "Ale rád bych Vás viděl v něčem s úplně dlouhým rukávem. Takto byste u nás učit nemohla." A tak jsem letěla v tom vedru na Kamenici a koupila jsem si nejlevnější a nejhnusnější blůzu mého života.
Jiná vzpomínka na ředitele Spala. Již po vstupu do třídy si všiml neobvyklé vlasové úpravy kvartána V. Popadl ho za kštici a vytáhl ho z lavice. "Co to máte na hlavě?" "To... to není trvalá, prosím, jen obyčejná..." "Aha, příště to bude trvalá, že ano? Kde jste vzal peníze na tu ohavnost ?" " To prosím strýček, on je holič a kadeřník..." "Pěkně vám to nakadeřil, tady máte peníze a ať vám to ten strejc ostřihne krátce, jak na vojně, nebo půjdete ještě jednou." V. plačtivě: "Ale pane řediteli, to mi nebude slušet." Spal potlačil úsměv. "Rozhodně víc než tahle frajeřina. Marš, a přijdete se mi hned ukázat do ředitelny." Neměli ho moc rádi, pedanta, mravokárce, ani žáci, ani učitelé. Já však na něj vzpomínám v dobrém - až na tu blůzu.
Zbylo mi ještě pár volných slunných dní. Objevování neznámého. Toulky lesy přes kopečky a kopce, okouzlená půvabným krajem s výhledy na Bor, Hejšovinu, Orlické hory... A už je tu poslední den školních prázdnin. Zítra předstoupím před své budoucí žáky. Mám trému. Ještě štěstí, že moji úplně první budou primáni, jedenáctiletí, ještě nenároční. Vědět, co někteří z nich v životě dokážou, jaké geny v sobě skrývají, např. takový Pepík Škvorecký, snad by mě někdo byl musel strčit do té primy násilím.
Po přežití nástupní horečky jsem se pustila s chutí do práce. Bohužel jsem se někdy ve své přehnané horlivosti pokusila lámat hůl přes koleno, hlavně v prvním roce. Postiženým se omlouvám, byť jen in memoriam... Ale musím se také pochlubit. "Je přísná, ale spravedlivá." Posudek kvartána, nyní rektora na teologické fakultě basilejské univerzity.
Ukládám poslední fotku. Ale - ten blonďáček v třetí řadě mi něco připomíná... Už to mám. Stalo se to v prvních dnech mého nenasytného putování. "Paní profesorko, jak jsme šli včera po vyučování se schodů a vy jste šla taky, slyšel jsem, jak se ptal jeden starý žák nějakého menšího:" Kdo je tamta holka?" Ten druhý řekl:" Drž hubu, to je naše nová paní profesorka" "Blbost, to je zlodějka, včera kradla u nás švestky." Nelhal. Bylo to ve Vysokově. Švestky u silnice byly malé. A trochu trpké. Tamty za příkopem na tom jen zčásti oploceném pozemku budou lepší. Snad mě nikdo neuvidí... Stydím se dodnes, ale ne moc, protože jsem kradla jen do pusy a pár do kapsy.
Čas běžel. Přišly národnostní třenice, mobilizace, Mnichov, zánik československého státu, okupace, válka. Nejvyšším pánem nad českými středními školami se stal německý inspektor Werner. Na jeho návštěvu u mne v oktávě B vzpomínám s nesmírným odporem a studem. Studem, že s tím zvráceným ideologickým obsedantem sdílím národnost. Zdvižená paže, Heil Hitler, Frau Kollegin, úsměv, podání ruky. A začala - ne, inspekce to nebyla, bylo to školení. Úvodem přesvědčoval studenty, že se český národ řítí do zkázy, kam ho uvrhne takzvaná inteligence, především učitelé, např. "der Esel, der Puchwein z vedlejší třídy. Ten nemá Dunst o Mein Kampf." Třebaže jméno toho "osla" dnes málokomu něco říká, jeho pseudonym, Jiří Marek, je důvěrně znám nejen čtenářům, ale i televizním divákům. Začal "zkoušet". Mluvil střídavě německy a česky. "Vy tam, ano. Vy: Sie gehen die Moldau lang, da kommt´n Saujude, der Sie kennt und will Ihnen die Hand geben. Co uděláte?" Vyvolaný se rozhodne pro přehlížení podané židovské ruky a pro pokračování v cestě, další řekne, že se židy mluvit je zakázáno, třetí se spokojí s Ich weiß nicht "Idioti", soudí examinátor. Kolébá se k dívčí řadě u okna. Zastaví se u třetí lavice. Nabídne přátelsky ruku: "Ich bin ein Jude... Na?" Dívka se základy "samospasitelské", t.j. v studentském slangu němčiny, permanentně na štíru, a navíc zmatena situací, zpanikaří. Když následuje další, už méně vlídné "Na", řeší problém zoufalým gestem: Dotkne se nabízené ruky. Pan inspektor její ruku surově odmrští: "Krávo!"- Dalších pokusů se vzdal. Postavil se před třídu: "Když jste takoví ignoranti, kterým slova Reinheit der Rasse nic neříkají, tak vám povím, co bych udělal já u tý Vltavy: Já bych tomu smradlavýmu Židovi vrazil tá-ákovou, že by letěl do vody a živej z ní už nevylez." Zahrál to mistrně, obzvlášť ta facka se mu povedla. To ještě nebylo všechno. Následovala obscénní hříčka s bankovkou a zrcátkem (obojí vytáhl z kapsy u kalhot), kterou přesvědčoval líbeznou blondýnku v poslední lavici o tom, že čeští výtvarníci nejsou umělci, ale "ekelhafte Schweine". Následovalo pár otázek z ideologie. Zarytě mlčeli. Co jiného mohl čekat? Já jsem za jeho zády dávala znamení, aby proboha... Moc to nepomohlo... Zvonilo. Sebral aktovku, vrhl na mne nenávistný pohled a byl venku. Přestávka. Ale nikdo se nehnul na chodbu. Seděli zaraženě. Čekali. Naznačila jsem jim něco o tom, jak se stydím, das Volk der Dichter und Denker... a tohle... K pocitu studu přistoupil strach. Ten Kulturträger mi pěkně vynadá! Nevynadal, ani si mě nezavolal. Chystal na mne něco horšího... Jednoho dne na mne čekal před školou Ortsgruppenführen NSDAP. Poznala jsem ho podle okázalé uniformy. V Německu se jejím nositelům lidově říkalo Goldfasane (Zlatí bažanti). Na Němce nevypadal. Postava menší, černé vlasy, černé oči, tmavší pleť. Vzdal čest Hitlerovi. Nepředstavil se. Učit na české škole? A co má německá hrdost? A můj muž... Zřejmě ještě neví, kde je budoucnost české inteligence. Vysvětlit mu to, bude můj úkol číslo jedna. Číslo dvě je rozkaz, jehož neuposlechnutí by mělo pro mne nepříjemné následky: Na začátku hodiny budu zdravit třídu velkoněmeckým pozdravem se zdviženou paží. Doma jsme se tomu všemu jen smáli. Ale smích nás brzo přešel. Smáli se jiní dva - inspektor a funkcionář.
(Dr. Althammerová musela odejít na německou "Volksschule" v Náchodě a potom na "Olberschule" do Hradce Králové.)
Dále vzpomíná: Ve škole to byl především ředitel Vávra, velkorysý, humánní, pln optimismu, který v oné vypjaté době mou německo-českou duši povzbuzoval, moje pochybnosti rozptyloval. Jednou, bylo to krátce po mém vyhazovu z gymnázia a já plakala, pozval mě spolu s kolegou Kešnerem na poslech Londýna. V době, kdy byl za tento "zločin" už trest smrti! Nebál se, věřil mi.
Ještě studenti. Jaká bych byla kantorka, kdybych na ně zapomněla? Raději zase vytáhnu snímky... To bylo zážitků! Nejlíp se vzpomíná na ty veselé. Ale ne... Vidím Věru Krausovou. A tam Jiřího Bauera, mám i bratry Ledererovy. To nejsou veselé příběhy, to jsou zhaslé mladé životy, oběti antikrista.
V lednu 1946 jsme se stěhovali. Po deseti letech pro mne smutné loučení s Náchodem. V Mladé Boleslavi, dle staré písně (ku podivu) město "překrásné", jsem nikdy úplně nezdomácněla. Městem mému srdci nejbližším zůstává Náchod.
