Dvě vzpomínky
Když jsem na podzim 1939 nastoupil na náchodské gymnázium, působil zde profesor kreslení Zdeněk Balaš, akademický malíř, člen Umělecké besedy v Praze, sdružující všechny významné moderní výtvarníky té doby. Byl to kolega spíše uzavřený, pobývající většinou ve svém kreslířském kabinetě, nikoliv ve sborovně. Blíže mě s ním i s jeho milou a půvabnou paní seznámila kolegyně Anežka Ullrichová. Tak jsem mohl postupně poznávat Balašovo velmi působivé a osobité malířské umění. Řada většinou přírodních motivů tu byla přetvářena v novou, někdy až barevně zářivou skutečnost výtvarnou. Toto seznamování s konkretní tvorbou nepochybně prohloubilo mé osobní chápání moderního umění. Dosud se s vděčností dívám na Balašův obraz Prádlo, který nám se ženou daroval jako svatební dar, i na Altán, dar příteli Filipimu, který mi po jeho předčasné smrti věnovala jeho rodina.
Souborný pohled na Balašovu tehdejší tvorbu poskytla výstava jeho obrazů v Alšově síni Umělecké besedy v Praze na Malé Straně od listopadu do prosince 1942. Zasvěcenou studii a rozbor malířovy tvůrčí práce napsal do katalogu výstavy Karel Šourek, tehdejší významný umělecký kritik.
V témže roce byl Zd. Balaš vyzván, aby nastoupil profesorské místo na Státní grafické škole v Praze. Tam mohl nepochybně uplatnit své pedagogické schopnosti a působil na některé významné umělce, zejména v oboru grafiky. Na Náchodsko však oba manželé nikdy nezapomněli a o prázdninách se sem vraceli a znovu obdivovali krásu čermenských a novohrádeckých lesů. Snad právě tam se seznámili s profesorem Václavem Černým a jeho paní. Po několika letech jsem poznal Balašovy pastelové náčrtky z našeho kraje v knihovně pana profesora. Od Černých jsem se také dověděl, že zemřela Balašova vzácná paní.
Po delší době jsem navštívil prof. Balaše v jeho bytě v Praze Na Fišerce. Jeho první slova po vzájemném uvítání platila vzpomínce na ni a upozornění na její fotografii. Chodil jsem pak za Balašem po několik let, kdykoliv jsem přijel do Prahy. Bývala to však většinou smutná setkání. Bylo zřejmé, že starý umělec trpí samotou, zejména když už nemohl do vnitřní Prahy za známými nebo na výstavy. V jednom vánočním dopise mi píše:... "co zbývá mobilně nezpůsobilému člověku..., když je odkázán jen na 4 zdi svého "bejvání"..., kdy třeba byla v Mánesu výstava 125 let Umělecké besedy (a měl tam i obraz jeden vystavený a v katalogu reprodukovaný) a on se tam ani nemohl podívat..." V onom katalogu bylo Balašovo dílo velmi uznale oceněno prof. Jiřím Kotalíkem. Na téže výstavě jsem rád viděl řadu fotografií významných uměleckých osobností Umělecké besedy za léta její existence a mezi nimi Zdeňka Balaše.
Před dvěma lety v srpnu jsem mu napsal k jeho devadesátinám (11. 8. 1904) a hodlal ho opět navštívit. Poslal mi však pohled a stručnou smutnou zprávu, že je v domově důchodců v Novém Strašecí a že je "... zdravotně a psychicky na tom zle". Od té doby jsem se s ním nesešel.
Jeho středoškolským náchodským žákem byl Vratislav Blažek, který původně studoval na Akademii výtvarných umění i na Umělecko-průmyslové škole (z té doby se zachovalo několik obrazů). Druhým žákem Balašovým byl Bohumír Španiel, profesor výtvarné výchovy a dějepisu, který vystavuje nejen v Náchodě a v Praze, ale také v různých městech i v cizině.
Při vzpomínce na tohoto umělce, mnohem staršího než já, vzpomínám na svého nezapomenutelného a osobně nejmilejšího přítele a kolegu Josefa Filipiho. Naše přátelství začalo na filozofické fakultě a trvalo po celý jeho krátký život... Do Náchoda přišel rok po mně, byl mi svědkem na svatbě a pak takřka členem naší dvojčlenné domácnosti. Narození našeho prvního syna se nedočkal. Byl to vzdělanec v tom nejvýraznějším smyslu slova, kromě odborného vzdělání se zřetelným názorem filozofickým i politickým (masarykovský demokrat), hluboce lidský se smyslem pro inteligentní humor. Dočkal se žel kruté osobní bolesti: Jeho staří rodiče byli internováni ve sběrném nacistickém táboře, protože druhý syn bojoval v našem vojsku v Anglii. Můj přítel trpěl řadu let srdeční chorobou, což ho sice zachránilo od internace s rodiči, ale po náhlém zhoršení ukončilo jeho život ve věku pouhých jedenatřiceti let. Třetím skoro stejně starým přítelem byl Jiří Propilek, člověk zcela mimořádný jak intelektem, tak charakterem. Jeho nelehký život je připomínán v jiném oddíle tohoto almanachu. Oslovovali jsme se přízvisky Pejk, Propilda a Vojta. Bylo to přátelství nezapomenutelné.
